Re: Etika umělého oplodnění

Jsem křesťan, protestant, a je pro mne určitě nepřijatelný potrat jako takový. Kvůli riziku z potratu kdysi žena odmítla amniocentézu, protože i pozitivní výsledek nálezu vývojových vad by pro nás neznamenal možnost potratu a navíc sama amniocentéza má mezi komplikacemi, byť nevelké riziko potratu. Takto nám to aspoň vysvětlil náš kamarád, porodník, katolík.

Co se týče umělého oplodnění, tak bychom asi museli hodně hledat, zda je to přijatelné a spíše bychom to nejspíš odmítli. Sám princip oplodnění in vitro by nebyl ten problém, ale určitě bychom nemohli přijmout alternativu úmyslného zabití oplodněného embrya. (Z podobných důvodů je pro nás nepřijatelná i část antikoncepce, tělíska apod., ale i hormonální, protože dnes převažuje abortivní účinek nad bariérovým - kvůli snižování hormonální zátěže. S bariérovou antikoncepcí problémy nemáme a díky zdraví manželky jsme to stejně jinak řešit ani nemohli.) Podobně jako částečný umělý potrat z více embrií.

Ale jsme rádi, že jsme to nemuseli řešit. Tehdy jsem studoval a chtěli jsme mít miminko až po studiích. Symptotermální metoda fungovala spolehlivě, ve vhodný okamžik její obrácení znamenalo i početí v rozsahu měsíců. K tomu asi dopomohlo i to, že zváště žena cítila tikot biologických hodin už ve 25 letech a měla pravdu.

První dítě vedlo k silně rozjeté preeklampsii, kde organismus těhotenství zvládl jen tak tak a syn se po příliš dlouhém váhání doktorů narodil císařem. Bohužel museli na cca 30-40 minut porod přerušit už v narkóze, protože nezvládali stabilizaci tlaku, od čehož si syn přinesl zřejmě LMD. Při druhém dítěti už bylo těhotenství pod přísnou kontrolou a tak se dcerka rukama primáře narodila bez komplikací (ač také CS). Dneska by už díky oboustranému zhoršení zdraví mohlo být početí, ale i těhotenství vážným problémem.