Re: nelituji

NO vidíš, a začíná se to objevovat a je hoto dost. Já to udělala také tak - přemýšlela o jednotlivostech a v každé našla problém, pokaždé většinou neřešitelný.
Napřílad - splečné povídání. Manžel rád čelt noviny (nikdy ne knihy) a mně dával za vinu, že jsem hloupá a nevzdělaná, že nevím, co se kde děje a nezajímá mě to. Já? Většinou jsem vařila, žehlila a nebo padala únavou, na noviny mi nezbýval čas. Chtěla jsem po něm, aby mi tedy četl on z těch novin - ale mávl rukou, jednak zbytečné a jednak ho to obtěžovalo. Byl sám se svýma novinama a já sama se svou prací, na kterou jsem byla sama...
A teď změna - přítel vezme noviny do rukou, chvíli do nich kouká a za chvíli sám od sebe něco přečte a pak spustí lavinu svých názorů, je tak spontánní, že mě to vtáhne do diskuse a čas letí a my se stále máme o čem bavit. Naprosto jiná atmosféra, ve které se naprosto jinak cítím. Vařím, přítel začne něco rachtat v koupelně a za chvíli běží pračka. Než dovařím, ta je to pověšené a ještě stihne vytřít celý byt, porovnat dětem pokojík, nebo si s holkama zahraje hru a já se směju, jak se snaží jeden druhého u té hry ošulit a těším se, že až to dodělám, tak si zahraju s nima..

Závěr: dvě prostředí, a v aždém se cítím jinak.. já jsem stejná, partner jiný..