Re: Dětské domovy - jsou opravdu rodinného typu?

ona nějaký čas má, ale jedna věc je, že než je všechny "obstará", tak může začít znovu dokola, a pak jdouspát, ven nebo jíst

a halvně - ony se fakt nemůžou nijak citově vázat, je to strašný, ale je to takony tam chodí do práce, a to se nedá srovnat

i když pochopitelně někdo chodí do práce pro peníze a někdo pro tu práci

když jsme si našeho chlepčka brali, nesla nám ho jedna teta ukázat z jednoho patra do druhýho a pak mi řekla, že tak dlouho se ten kluk ještě nikdy nechoval, protože to by se pak chtěli chovat všichni najednou a odmítli by chodit a nedalo by se to zvládnout

ty děti nejsou zvyjlklý na nějaký fyzický kontakt, pohladit, to ješt jo, rády si sednou na klín, ale jsou strašně nejistý, ony to neznají, ony jsou zvyklý se strašně brzo spolehnout jenom samy na sebe

náš malý ze začátku odítal chodit po schodech za ruku, sám sobě věřil mnohem víc než komukoliv jinýmu, teď je to opačně, tu ruku jako jistotu chce a to je mu o rok víc

v noci ze spaní odmítal jakýkoliv kontakt, trvalo to snad půl roku, než ho začlalo uklidňovat pohalzení a mluvení na něj, teď už se tulí, a kontakt vyžaduje

a to byl ten kojeňák řekla bych docela "baby-friendly", na těch dětech se nepozná, že by jim něco chybělo, ty, kteý nikdy nepoznaly nic lepšího, ty jsou tam šťastný a spokojený a odmítají změnu, protože směna je nejistota
to až se dostanou do rodiny, tak se člověk nestačí divit, jak moc jsou jiný

ale nejsem si jistá, jestli to jde nějak jinak, teda v ústavní výchově, ta by vůbec neměla být