Znám to

Když jsem byla malá, hrozně mě děsily stíny, které vedly od záclon. Já věděla, že jsou to stíny, ale tak nějak jsem ten strach pociťovala a někdy (např. v polospánku či při nemoci) se mi ty stíny opravdu převtělovaly do různých podob. Nedokážu říct, zda to byla fantazie či "něco mezi nebem a zemí", ale děsilo mě to. Strach byl tak veliký, že si to pamatuji i po letech. K tomu přispělo i to, že když mám velké horečky, tak se mi stává (od malička), že vidím jakoby všechno v dálce i když lidé stojí u hlavy. A to mám pak pocit, jako kdyby mě něco táhlo mimo tenhle svět. No a další potíž jsem měla s postelí. Hrozně jsem se bála chodit v noci na záchod a spala jsem u zdi zády k ní schoulená do klubka, abych kdykoliv útočníka viděla.
Dnes se bojím racionálně. Bojím se, že nám někdo vleze do domu, bojím se, že se stane něco mým dětem, manželovi nebo mně, ale musím říct, že ač nevěřím na nějaké extra nadpřirozeno, tak v novém domě se cítím opravdu velmi dobře i večer a to paradoxně není tak blízko lidí jako dříve, okolo tak 50 m nikdo nebydlí. Ale možná je to i tím, že v domě nejsou žádná zákoutí a závěsy a člověk si tím nepřipomíná ten zvláštní strach z dětství.
U Vašeho syna se obávám, že pohodlnost to nebude určitě, to byste pravděpodobně poznala. Spíš opravdu věřit, já si myslím, že mě by tenkrát MOŽNÁ pomohlo spát při lampičce a možná místo závěsů rolety, ty bývají takové "bezstínové". No a potom také uzavřený prostor pod postelí, ale možná ne, protože jsem spala s bratry (mám tři) a stejně jsem se bála hodně.