Otázka
Odpověď
Záchvaty, všechno sám
3.9.2010 22:37:21 Vera (syn 2 roky 3 měsíce)
Dobrý den,
obracím se na Vás, protože už si s manželem nejste jistí, zda je vše v pořádku. Syn mívá šílené záchvaty. Nejde o to, že by si chtěl něco prosadit. Chce všechno dělat sám. Ve spoustě věcí ho podporuje, protože je to možné. Ale jsou situace, kdy se dostáváme do patové situace. Naposledy to začalo tím, že se nějak špatně probudil po poledním spánku. Byl takový rozmrzelý, zamračený. Vymyslel si, že si chce obléci slipy sám, to se mu podařilo, pak se ale vrhnul na ponožky. Bohužel se mu to nedařilo. Začala jsem ho podporovat, jak je šikovný a že mu jen ukážu, jak na to. Vzala jsem svoji ponožku a ukázala. Koukal na mne a zase to vyzkoušel. Nešlo to, tak začal velmi lítostivě plakat. Láskyplným hlasem jsem ho podporovala, jak je šikovný a ať to zkusí znovu. Samozřejmě sama jsem mu ponožku nandat nemohla, protože to by se rozeřval ještě více. Po třech neúspěších jsem odvedla jeho pozornost na oblíbený pořad v televizi. Na chvíli se mi podařilo ho uklidnit a už to vypadalo, že ho budu moci obléci a odejít ven. Bohužel, zase se chtěl obléci sám, ale nešlo mu, tak se začal vztekat a lítostimě plakat. Vždy jen volá „nech mě“ a odstrkuje mne rukou. Pokud bych mu ponožky oblékla sama násilím, tak si je sundá a celý kolotoč začne od začátku. Nakonec se mi podařilo nějakými rychlými chvaty ho obléci a s celkem dobrou náladou. Pak jsme však museli odejít z domu. To se strhnul opět pláč, protože chtěl zůstat doma. Přesvědčila jsem ho a nalákala na nějakou oblíbenou aktivitu venku. To jsme však došli ke dveřím, které chtěl mermomocí otevřít sám. Jsou však velmi těžké a nedokáže to ještě sám. Není to první záchvat, který v podstatě ve většině případů vyústí ve strašlivý řev, slova „nech mě“, ale odejít nesmím, to se ještě více rozpláče. Všechno to visí jen na aktivitách, které chce dělat sám, ale ještě je prostě nezvádne. Pláč trvá i půl hodiny a já jen vidím jeho urpení a zklamání ve tváři. Bylo období, kdy to bylo každý den. Snažíme se spoustě věcem předejít, aby k záchvatu nemohlo dojít. Jsou i dny, kdy je naprosto v pohodě a nechá si i pomoci. Ale jakmile nastane období „sama“, tak jsme naprosto zoufali a velmi vyřízení. Prosím, poraďte.
obracím se na Vás, protože už si s manželem nejste jistí, zda je vše v pořádku. Syn mívá šílené záchvaty. Nejde o to, že by si chtěl něco prosadit. Chce všechno dělat sám. Ve spoustě věcí ho podporuje, protože je to možné. Ale jsou situace, kdy se dostáváme do patové situace. Naposledy to začalo tím, že se nějak špatně probudil po poledním spánku. Byl takový rozmrzelý, zamračený. Vymyslel si, že si chce obléci slipy sám, to se mu podařilo, pak se ale vrhnul na ponožky. Bohužel se mu to nedařilo. Začala jsem ho podporovat, jak je šikovný a že mu jen ukážu, jak na to. Vzala jsem svoji ponožku a ukázala. Koukal na mne a zase to vyzkoušel. Nešlo to, tak začal velmi lítostivě plakat. Láskyplným hlasem jsem ho podporovala, jak je šikovný a ať to zkusí znovu. Samozřejmě sama jsem mu ponožku nandat nemohla, protože to by se rozeřval ještě více. Po třech neúspěších jsem odvedla jeho pozornost na oblíbený pořad v televizi. Na chvíli se mi podařilo ho uklidnit a už to vypadalo, že ho budu moci obléci a odejít ven. Bohužel, zase se chtěl obléci sám, ale nešlo mu, tak se začal vztekat a lítostimě plakat. Vždy jen volá „nech mě“ a odstrkuje mne rukou. Pokud bych mu ponožky oblékla sama násilím, tak si je sundá a celý kolotoč začne od začátku. Nakonec se mi podařilo nějakými rychlými chvaty ho obléci a s celkem dobrou náladou. Pak jsme však museli odejít z domu. To se strhnul opět pláč, protože chtěl zůstat doma. Přesvědčila jsem ho a nalákala na nějakou oblíbenou aktivitu venku. To jsme však došli ke dveřím, které chtěl mermomocí otevřít sám. Jsou však velmi těžké a nedokáže to ještě sám. Není to první záchvat, který v podstatě ve většině případů vyústí ve strašlivý řev, slova „nech mě“, ale odejít nesmím, to se ještě více rozpláče. Všechno to visí jen na aktivitách, které chce dělat sám, ale ještě je prostě nezvádne. Pláč trvá i půl hodiny a já jen vidím jeho urpení a zklamání ve tváři. Bylo období, kdy to bylo každý den. Snažíme se spoustě věcem předejít, aby k záchvatu nemohlo dojít. Jsou i dny, kdy je naprosto v pohodě a nechá si i pomoci. Ale jakmile nastane období „sama“, tak jsme naprosto zoufali a velmi vyřízení. Prosím, poraďte.