Otázka
Odpověď
Dítě dvou tváří
8.12.2006 9:13:33 Zuzka + 2 děti
Paní doktorko, máme syna (2,5 roku) a každý den prožitý s ním je pro mě úplně hororový. Je to zřejmě období prvního vzdoru, které u nás ovšem začalo už někdy kolem jednoho roku, když dítě chtělo jíst samo a první jeho větou bylo: "Mámo pyč". Když jsem ho chtěla třeba jen nakrmit, dokázal se na znamení protestu válet na zemi vzteky. Nechtěl se oblékat, nechtěl se přebalovat, na všechno odpovídal hlasitým "néééé". Pochopili jsme, že chce více samostatnosti a snažili jsme se mu ji podle možností dát. Potom jsem znovu otěhotněla. Při každém přebalování a oblékání mě ovšem kopal do břicha tak, že jsem musela najmout na poslední tři měsíce těhotenství chůvu. Bála jsem se o nenarozené dítě. Po porodu jsem propustila chůvu – říkala jsem si, že si na sebe všichni musíme zase zvyknout. Situace se však nezměnila. Jednou jsme dole, jednou nahoře. Dítě je totálně negativistické, v záchvatech vzteku křičí, mlátí do mě, háže kolem sebe hračky, včera po mě hodil například šuplík ze skříně. Řeším to, jak se dá. Někdy křikem, a když mám pocit, že je nebezpečný, zavřu ho do jeho pokojíčku (je tam jen závora, takže vidí na ostatní), vysvětlím, proč je zavřený, pak mi musí slíbit, že nebude křičet, bouchat do mámy a házet hračkami. Mlátit ho nechci. Naše čtyřměsíční miminko je úplně zlaté, ale všimla jsem si, že se při těchto scénách vždycky poleká. Od září jsem se rozhodla poslat našeho synka na dva dny v týdnu do nedaleké Montessori školky. Když přijdu do školky, dozvídám se najednou, jaké mám pohodové, klidné a šikovné dítě. Když se zmíním o záchvatech vzteku, učitelky vykulí oči a absolutně si neumí představit, že se něco takového u nás děje. Dostala jsem první zprávu o rozvoji dítěte, na které vidím maximum bodů za mluvení, kreslení, malování, hygienu, a dokonce i za vztahy k vrstevníkům a vztahy k dospělým. Filípek prý se chová poněkud rezervovaně, působí jako starší dítě, ale nadšeně se vrhá do různých projektů, pracuje pro vlastní potěšení, výborně se soustředí. Ještě mi teď vytanuly dvě podivné situace. Byli jsme na očkování a Filípek dostal injekci do svalu – do předloktí. Tvářil se, jako by mu to bylo úplně jedno – vůbec nezaplakal, udiveně se díval na paní doktorku, co to dělá, otočil se a v klidu odešel pryč. Jako by ho to vůbec nebolelo. Předevčírem jsme byli na mikulášské. Když přišel čert, děti byly vystrašené, Filípek se začal smát, jako by to bylo nějaké legrační divadlo, a pak se ho zeptal, jestli mu nese dárky. Prostě trochu zvláštní dítě. Najednou si uvědomuji, že jsem v permanentním stresu, bojím se každého dalšího dne, mám pocity viny vůči miminku, kterému se nevěnuji tak, jak bych chtěla. Manžel (má státní zkoušku z pedagogiky a psychologie) se zapojuje do výchovy zřejmě víc než ostatní otcové, Filípek ho má radši a víc ho respektuje. Zlobí ho ale taky hodně, záchvaty vzteku má i s ním.