Otázka
Odpověď
Nočník - povzbuzení, předvádění se
8.6.2005 22:19:40 Katka, Lubík 2r. a 2měs.
Vážená paní doktorko,
nejdříve bych chtěla povzbudit všechny maminky, které se trápí "noční můrou" zvanou nočník.Zvykali jsme malého asi od 1,5 roku. Nikdy se nebránil a když chtěl, tak se vyčural. Asi ve 20 měsících jsem ho začala nechávat přes den bez plen, ale ničeho jsme nedosáhli, počural se, kde chtěl a na nočník úplně odmítal chodit. Vydrželi jsme to asi tři týdny a pak jsem to vzdala. Nočník jsem uklidila a přestali jsme o něm vůbec mluvit. Před 14 dny, kdy bylo venku krásně, jsem se rozhodla, že to opět zkusíme. Tři dny se doma počurával, ale venku už jsem viděla, že ví, o co jde, protože si vždy doběhl ke stromečku a sám se vyčural. A po třech dnech nastal zlom i doma a bez problémů si říká, že chce jít na nočník. Kakání zvládá taky, jenom občas se mu stane, že se pozapomene a má "kolečko".Tímto chci také poděkovat Vám, paní doktorko, za cenné rady. Opravdu je to tak, jak píšete. Musí jim to v té hlavičce dojít a musí si uvědomit, že to chtějí sami. Ty tři dny, kdy se malý počurávala, jsem ho nechávala, aby si po sobě vytřel a sám se převlékl a vypral si oblečení. Ještě jsem ho motivovala poutí (kolotočema), které miluje. A ono to zabralo. Takže vám, maminky a tatínkové, přeji moře trpělivosti a schovívavosti a i nápaditosti.
Chtěla bych ještě poradit s chováním našeho malého. Je dost živé dítě, ale asi měsíc u něj pozoruji sklon k předvádění. A to hlavně, když přijde někdo na návštěvu k nám (babičky, dědové, kamarádky,...). Dostane se do stavu, že lítá jak drak a přestane úplně vnímat a dělá věci, které ho jinak vůbec nenapadnou (chytne květináč a hodí ho na zem). Má z toho ohromnou legraci a je dost obtížné ho z takového stavu dostat. Nepomáhá vysvětlování, čehož se snažím držet, ale už jsem mu i párkrát plácla přes zadek. Je zvláštní, že jakmile jedeme někam na návštěvu my (třeba ke švagrové), tam si třeba 2 hodiny hraje a vůbec o něm nevím. Bydlíme s manželovými rodiči, kteří ho bohužel v takovém stavu vidí docela často a začínají nám vyčítat, že bychom měli zpřísnit výchovu. Je obtížné jim vysvětlit, že je to jenom předvádění, protože když je se mnou celý den sám, nebo jdeme nakoupit, tak je hodný a nechá si vše vysvětlit. Občas se do takového stavu ještě dostává, když potká svého nejlepšího, stejně starého kamaráda. Je to věkem nebo bychom měli opravdu zpřísnit výchovu (ale v čem)? Jak na takové stavy reagovat? Moc děkuji a omlouvám se za tak dlouhý dopis.
Katka
nejdříve bych chtěla povzbudit všechny maminky, které se trápí "noční můrou" zvanou nočník.Zvykali jsme malého asi od 1,5 roku. Nikdy se nebránil a když chtěl, tak se vyčural. Asi ve 20 měsících jsem ho začala nechávat přes den bez plen, ale ničeho jsme nedosáhli, počural se, kde chtěl a na nočník úplně odmítal chodit. Vydrželi jsme to asi tři týdny a pak jsem to vzdala. Nočník jsem uklidila a přestali jsme o něm vůbec mluvit. Před 14 dny, kdy bylo venku krásně, jsem se rozhodla, že to opět zkusíme. Tři dny se doma počurával, ale venku už jsem viděla, že ví, o co jde, protože si vždy doběhl ke stromečku a sám se vyčural. A po třech dnech nastal zlom i doma a bez problémů si říká, že chce jít na nočník. Kakání zvládá taky, jenom občas se mu stane, že se pozapomene a má "kolečko".Tímto chci také poděkovat Vám, paní doktorko, za cenné rady. Opravdu je to tak, jak píšete. Musí jim to v té hlavičce dojít a musí si uvědomit, že to chtějí sami. Ty tři dny, kdy se malý počurávala, jsem ho nechávala, aby si po sobě vytřel a sám se převlékl a vypral si oblečení. Ještě jsem ho motivovala poutí (kolotočema), které miluje. A ono to zabralo. Takže vám, maminky a tatínkové, přeji moře trpělivosti a schovívavosti a i nápaditosti.
Chtěla bych ještě poradit s chováním našeho malého. Je dost živé dítě, ale asi měsíc u něj pozoruji sklon k předvádění. A to hlavně, když přijde někdo na návštěvu k nám (babičky, dědové, kamarádky,...). Dostane se do stavu, že lítá jak drak a přestane úplně vnímat a dělá věci, které ho jinak vůbec nenapadnou (chytne květináč a hodí ho na zem). Má z toho ohromnou legraci a je dost obtížné ho z takového stavu dostat. Nepomáhá vysvětlování, čehož se snažím držet, ale už jsem mu i párkrát plácla přes zadek. Je zvláštní, že jakmile jedeme někam na návštěvu my (třeba ke švagrové), tam si třeba 2 hodiny hraje a vůbec o něm nevím. Bydlíme s manželovými rodiči, kteří ho bohužel v takovém stavu vidí docela často a začínají nám vyčítat, že bychom měli zpřísnit výchovu. Je obtížné jim vysvětlit, že je to jenom předvádění, protože když je se mnou celý den sám, nebo jdeme nakoupit, tak je hodný a nechá si vše vysvětlit. Občas se do takového stavu ještě dostává, když potká svého nejlepšího, stejně starého kamaráda. Je to věkem nebo bychom měli opravdu zpřísnit výchovu (ale v čem)? Jak na takové stavy reagovat? Moc děkuji a omlouvám se za tak dlouhý dopis.
Katka
V její náručí
