Otázka
Odpověď
Jak se omluvit dvouletému dítěti
19.2.2005 19:01:05 Pavlína(10/02,10/04)
Dobrý den,
znáte ty dny, kdy se nic nedaří, děti brečí, nespolupracují, vztekají se a vy jste se navíc ani nevyspala? Tak to dnes vypadalo u nás. A protože jsem celkem cholerik a extravert, řekla jsem své starší dceři to, co se nemá: "kdyby ses rychleji oblékala, Agátka by nebrečela!", "Teď dělej , co chci já, není čas na tvoje vymýšlení", "zlobíš!" a to se nechovala hůř než jindy. Jenomže malá brečela v kočárku, já jsem chtěla jít rychle ven a Doubravka si vzala do hlavy, že si bude ještě hrát a oblékat až za chvíli atd. Prostě mi "bouchly saze". A aby toho nebylo málo, ve vzteku jsem kopla do dveří. Doubravka to samozřejmě obrečela. Bylo mi jí líto, ale vztek byl tentokrát silnější.
A co s tím teď? Jak jí říci, že to co maminka dělá (tj. vzteká se a kope do dveří) se nedělá, a že ji mám přes to ráda.
Doubravka má 28 měsíců a dost dobře mluví, takže mám asi trochu tendenci mít na ni větší nároky - všechno jí vysvětluju a snažím se, aby spolupracovala dobrovolně. A když se začne chovat jako normální dvouleté dítě, rupnou mi občas nervy. Ne, že bych se vztekala denně, většinou to ustojím, ale občas se na ni rozkřiknu, jedna na zadek padne zřídka.
Na co se vlastně ptám? Jak se zachovat poté, co mi rupnou nervy a já se rozkřiknu, začnu jí něco vyčítat nebo kopnu do dveří, nebo padne i nějaká na zadek? Se sebou problém nemám, uklidním se rychle a pracuju na sobě, abych se vztekala co nejméně, ale co dělat s ní? Jak se jí omluvit? Jak jí to vysvětlit?
Děkuji za odpověď.
znáte ty dny, kdy se nic nedaří, děti brečí, nespolupracují, vztekají se a vy jste se navíc ani nevyspala? Tak to dnes vypadalo u nás. A protože jsem celkem cholerik a extravert, řekla jsem své starší dceři to, co se nemá: "kdyby ses rychleji oblékala, Agátka by nebrečela!", "Teď dělej , co chci já, není čas na tvoje vymýšlení", "zlobíš!" a to se nechovala hůř než jindy. Jenomže malá brečela v kočárku, já jsem chtěla jít rychle ven a Doubravka si vzala do hlavy, že si bude ještě hrát a oblékat až za chvíli atd. Prostě mi "bouchly saze". A aby toho nebylo málo, ve vzteku jsem kopla do dveří. Doubravka to samozřejmě obrečela. Bylo mi jí líto, ale vztek byl tentokrát silnější.
A co s tím teď? Jak jí říci, že to co maminka dělá (tj. vzteká se a kope do dveří) se nedělá, a že ji mám přes to ráda.
Doubravka má 28 měsíců a dost dobře mluví, takže mám asi trochu tendenci mít na ni větší nároky - všechno jí vysvětluju a snažím se, aby spolupracovala dobrovolně. A když se začne chovat jako normální dvouleté dítě, rupnou mi občas nervy. Ne, že bych se vztekala denně, většinou to ustojím, ale občas se na ni rozkřiknu, jedna na zadek padne zřídka.
Na co se vlastně ptám? Jak se zachovat poté, co mi rupnou nervy a já se rozkřiknu, začnu jí něco vyčítat nebo kopnu do dveří, nebo padne i nějaká na zadek? Se sebou problém nemám, uklidním se rychle a pracuju na sobě, abych se vztekala co nejméně, ale co dělat s ní? Jak se jí omluvit? Jak jí to vysvětlit?
Děkuji za odpověď.