Strach

Vážená paní doktorko, náš dotaz byl před časem vyřazen a zaslán zpět s poukázáním na Vaše časové vytížení. Chápeme to a snažili jsme se opět prohledat archiv. Dotazů na různé formy strachu jsme našli mnoho, ale žádný se netýkal strachu "ze všeho" u relativně velkého dítěte. Prosíme Vás proto ještě jednou o alespoň krátkou odpověď. Naše Bára (dnes 2 a 3/4 roku) byla vždycky spíše "strašpytel", ale protože její obavy narůstají s každým dalším měsícem, rádi bychom věděli, zda je ještě máme považovat za "normální" či zda se již máme poradit s odborníkem. Barunka se vyhýbá kontaktu s dětmi (nechce si s nimi hrát, vzít je za ruku při rytmice, apod....). I venku na hřišti nejde na prolézačky, dokud je na nich někdo jiný. Stejné "nevztahy" má i s dětmi, které vídá častěji. Chodíme s ní mezi ostatní děti už "od miminka", ale k žádné změně zatím nedošlo. Spíš naopak, je čím dál tím obezřetnější. V těchto chvílích nás spíše odmítá. V poslední době mám pocit, že je jí líto, že nás to mrzí. Nevím, zda by nebylo lepší tyto situace z naší strany úplně "přejít". (?) Žádnou špatnou zkušenost s dětmi nemá. S dospělými (i cizími) navazuje kontakt dobře a ráda (pokud u toho není nějaké dítě). Strach má i z pohádek, kde se vyskytuje ježibaba, zlá královna, drak apod. Nemůžeme je ani vyprávět, natož jít do divadla. Stačí sebemenší náznak nějakého nebezpečí, násilí nebo třeba jen údivu (např. v pohádkách v knížce nebo v televizi) už je bez sebe. Letos nechtěla ani k vánočnímu stromku a nerozbalila si žádný dárek. V ZOO se bojí např. tygra namalovaného na zdi. Křičí hrůzou.
V dubnu bude muset jít do školky, nevíme, co máme dělat. Nic jí nevyčítáme, snažíme se jí vše vysvětlit, ale bezúspěšně. Její obavy nezlehčujeme, jsou velmi skutečné i když bývají pro druhé lidi směšné.
Jediný reálný stres, který prodělala, byl v těhotenství. Je mi to zpětně velmi líto, ale jednalo se o těhotenství nechtěné, otec dítěte v době těhotenství odešel, dostala jsem se do složité finanční situace, musela jsem se dočasně odstěhovat do malého města, abych získala nějaký příjem z pronájmu bytu apod. Nechci se litovat, chovala jsem se nezodpovědně (nicméně dnes jsem šťastná, že to tak bylo). Psychicky jsem tenkrát následky nesla těžce. Ale jen do narození Báry, nevýslovně ji miluji od chvíle, kdy jsem jí poprvé spatřila. Když jí bylo šest měsíců, seznámila jsem se se skvělým mužem, který ji doslova zbožňuje, pro Barunku je "tatínek" a je nám fajn. Jen Báry obavy a strachy nám přerůstají přes hlavu... Chceme jí pomoci. Zkusíte nám prosím poradit jak? Máme vyhledat odborníka - dětského psychologa? Děkujeme.