Diskuze : Hlavní : Máme doma předškoláka

je to vývoj, a jde to správně... Dcera dělá totéž, je teda o něco mladší, ale začínalo to přesně tak, že nepoznala rozdíl mezi PES a OLEJ, vždyť v obou je E. :) Nebo KYT - KA. Jaké slovo jsem řekla? - Hokej. :D
Pak bylo období, kdy se o to radši vubec nezajímala, až nedávno ji to tršku cvaklo, ale pořád to pro ni je těžké, já se nedivím.

Si představte, kdybychom se měli z fleku najednou naučit arabské písmo nebo čínské znaky

Myslím, že je to hodně o dítěti
Jedno moje dítě bylo vždycky do všeho nadšené, u všeho vydrželo, nakonec jsem to musela nějak korigovat já, aby toho nebylo moc
Druhé moje dítě bylo také vždy ze všeho nadšené, všechno chtělo (ještě mažoretky, ještě flétnu, ještě housle, keramiku) ale má tendence u ničeho dlouho nevydržet, takže tu pak u aktivit držím já téměř násilím
Třetí dítě nikdy nic moc nechtělo, nikam nechtělo chodit, nadšení bylo na jedné, dvou úvodních lekcích a pak už nic.... tak tohle dítě fakt několik let nic nedělalo, až letos jsme našli něco, co ho baví ještě v dubnu
Chci tím říct, že neexistuje univerzální recept.
Já tedy měla na začátku pocit, že budu chtít, aby moje děti něco dělaly, nejstarší dítě tomu šlo naproti, prostřední e ukázalo být celkem talentované a v mladším věku ochotné se věcem, na než má talent, věnovat. Nejmladší se pak rozhodlo talent ignorovat, resp, ignorovat ty oblasti, na které má talent, zaměřit se na to, na co talent nemá, aby pak zpruzeně oznámilo, že ho to vlastně nebaví.

Kat,

Jo je to hnusny pocit. Na stesti jsme si to doufam, dobre vyrikaly.

"Pro me je to ohromny preslap, protoze jsem se zarekla, ze tohle fakt nemuzu."

Přešlap je jednou za čas náhodou dobrá věc, člověk si znovu potvrdí, že ta hranice, kterou si sám vytyčil ("tohle dítěti nikdy nesmím říct") byla stanovená dobře. Když ji překročím, nemůžu sama se sebou vydržet, takže čistě ve vlastním zájmu (a zájmu dítěte teda taky) dělám všechno proto, abych zase nepřešlápla

Rose, když mi děti (občas) říkaly, že jsem hrozná matka, tak jsem jim odpovídala, že jsem ještě horší než si myslí .... obvykle je to odzbrojilo

Kněžno, děti rodičům vždycky budou něco vyčítat - starali moc/málo/jinak než by děti potřebovaly/vedli/nevedli k nějakým aktivitám... s tím je třeba počítat (a nebrat to jako rozhodující kritérium pro budoucí hodnocení svého jednání). A v sobě si obhájit/nastavit pravidla, důvody, směr a mantinely, kudy dítě (láskyplně) vést. Protože dle mého tahle "vnitřní jistota" rodiče je zásadní a dítě ji a) vycítí, b) potřebuje. Rodič by dle mého měl být "klidná pevná síla", o kterou se dítě může opřít.