Pam-pela |
|
(10.1.2019 0:19:07) "měla potíže s tím, že se od nás nedokázala odpoutat, nebyla schopna jet na školu v přírodě, opustit nás, přespat sama někde jinde mimo domov, velká fixace na nás. A najednou druhý extrém, odcizení, vzdálení"...ale právě to tak často v životě bývá, myslím celkově v životě. Každý z nás určitě zná "z extrému do extrému".
Pokud se v tuhle chvíli nic "nepokazí", vyrovná se to, chce to strašně moc trpělivosti, řekla bych na vaší straně. A strašně moc lásky, i když to vypadá, že je teď odmítaná. Možná to ale jen tak vypadá, možná je to jen volání po tom, aby dcerka zjistila, kým je, odkud vyšla a hlavně - KAM patří. Identifikace - s kým? Tohle patří celkově do dospívání, hledání kořenů, vzorů, smyslu života, a děje se to i u vlastních dětí, kterým možná trochu víc rozumíme, ty věci uvnitř nich nám přijdou známé.
Myslím si, že i tyhle děti, které jsou jakoby v "cizí" rodině, jsou přesně tam, kam patří. že se prostě tahle holčička pro vaši rodinu narodila, byť jiné mamince. Třeba je to to, co potřebuje zjistit. A možná i to, proč byla odmítnutá, nepřijatá, pro svou biologickou matku jakoby nepotřebná. Jsou to silná slova, ale některé děti to takhle cítí. I ona si najednou může připadat cizí.
A těch otázek může být spousta a mohou být i absurdní, ale pro ni důležité. Asi by pomohl dobrý nezávislý psycholog, co se těmihle vztahy zabývá a ke kterému bude mít dcerka plnou důvěru.
A já být na vašem místě, tak se k ní chovám co nejvíc stejně jako předtím, aby cítila tu známou jistotu, zázemí a hlavně tu lásku od vás. Bezpečí. Určila bych si, co je prioritní. Škola, známky? Pro mne už dávno ne. Nekouřit? Je to blbý, ale 3 naše děti tím prošly. Experimenty, lehká ignorace učitelů, hledání mezí.
I vlastní děti jsou často velkou hádankou a oříškem. Mně se vyplatilo prostě s nimi být. Dokonce jsem myslím i říkala věty typu, že ať by se dělo cokoliv, ať by udělaly cokoliv, vždycky budou mými dětmi a nikdy je nepřestanu mít ráda. Dříve či později ta podivná doba přešla a dostaly se do normálních kolejí a jsou moc fajn, všechny.
A ještě jeden postřeh - někdy moje velmi silná nejistota a strach se hrozně moc přenáší na ostatní. čím víc jsem já v klidu, tím víc v klidu a v určitém řádu jsou ti kolem mě.
|
LeKa |
|
(10.1.2019 16:10:16) Milá Pam-pelo, děkuji moc za vaše postřehy, zřejmě jste přesně pojmenovala příčinu našich střetů. Očekávní, která se nenaplňuj a z toho plynoucí frustrace. Uvědomuji si, že vetšina problémů u nás souvisí právě ve školou. Že je pro nás prioritou, aby se dcera dokázala začlenit do kolektivu, aby obstála v nárocích, které škola na děti klade, aby měla dobré známky, děláme si starosti, aby si vybrala přípravu na povolání, které ji jednou bude bavit, aby byla samostatná... tolik se mi toho honí v hlavě... Jsem psychicky vyčerpaná, jak stále dceru tlačím, aby se učila, aby něco dělala. Ale zase nechat ji být?? když se nechceš učit, tak se neuč??? Tápu, jak to nastavit, jestli rezignovat, nechat věci plynout nebo dál trpělivě vysvětlovat, že se učí pro sebe, pro svou budoucnost, stále ji tlačit a hádat se s ní? Jak jste to řešila vy?
|
1kulička |
|
(10.1.2019 16:42:58) LeKa, mám jednu dceru ze 3, která je podobně problematická. Nemá to lehké, má zdravotní problémy, za sebou těžký úraz a nelehkou povahu. Také jsem s ní byla v PPP v jiných poradnách a závěr byl, že má intelekt ve vyšším nadprůměru, což vůbec neodpovídá jejím výsledkům ve škole, ale naprosto odpovídá nulové motivaci, což je realita. Kdybych to už neviděla a nepoznala u jejího otce, věčně bych si vyčítala, kde jsem udělala chybu. Pravda je, že jediná chyba byla, že jsem ji chtěla nastrkat do svých měřítek a pánbůh mi prostě ukázal, že i lidi "s chybama", za které sami až tak nemůžou (nevědí si rady) máme milovat. Musím odolávat náporu učitelů (dcera je ve škole spokojená, jen já asi na ty učitelské stížnosti nejsem stavěná a moc si je beru). Je )plně jiná, než jsem bývala já nebo moje kamarádky. A taky pravda je, že od té doby, co jsem víc v pohodě a dítě beru, jaké je a nesnažím se jí "napravovat", se vše hodně zlepšilo, není už drzá (alespoň na mne), snaží se spolupracovat. Moje děti tedy ke kouření a alkoholu až posvátný respekt jako ke zlu a nikdy nekouřily (stejný věk). Ale třeba já jako premiantka naprosto bezproblémové dítě i student jsem "kouřit přestala" ve čtvrté třídě...spolužačky se v sedmičce opily u jedné doma a byl z toho tehdy velký průšvih, ale nejhůř dopadla chuděra, jejíž mamka to vzala velmi vážně a nechala ji přeřadit do jiné třídy a denně ji kontrolovala osobní věci a s kým se kamarádí (holka pak měla nějakou feťáckou historii a nic moc). 2 ty holky byly slušňačky, jedna taková trochu vyčleněná, neoblíbená, dříve šikanující. Ta co skončila blbě, byla původně slušňačka. No a v osmičce jsme se při rozlučce opili celá třída a jsou z nás normální lidé. Tím chci říct, že z kouření bych si hlavu nedělala, vysvětlila, co je na tom špatně, ale rozhodně nestalkovat, nekontrolovat. Většina dětí prochází drzým obdobím, z toho si taky hlavu nedělej (ta moje je drzá od 3 let, jako fest). Projev jí důvěru, že jí znáš a víš, že v jádru je hodnotný člověk - ať o vás nepochybuje, jsou v tomto věku ve vnímání sama sebe přecitlivělí, ikdyž se chovají tvrdě.
|
LeKa |
|
(10.1.2019 17:23:21) 1Kuličko, děkuji, že jste mi napsala. Už se mi zase řino slzy do očí, ano, přiznávám, přesně tak, zaškatulkovat dítě, aby se vešlo do mých měřítek, do mých představ... Když jsme šli do adopce, šli jsme do procesu s neoblomným přesvědčením, že zcela a bez výhrad přijmeme dítě se vším, s čím k nám přijde, takové jaké bude. 12 let se nám to skvěle dařilo, dokud se ona "jinakost" neprojevila. A nejednou bum, jinakost je zde a my jsme bezradní. Ted došlo na ono lámání chleba...Co s tím? Dcera absolutně není jako my, je jiná. A ted otázka, dát jí prostor a doufat, že se to nezvrhne do nějakého extrému nebo tlačit do něčeho, do čeho ona nechce...
|
Buřt |
|
(10.1.2019 17:27:26) Leko, drzim moc palce. Nemam zadnou zkusenost s adopci, ale jen jestli mohu prispet svoji zkusenosti se svou extremni pubertou. Udrzet alespon nejakou duveru, vztah mezi vami je to nejdulezitejsi. I kdyby mela mit blby znamky a kourila travu, tohle je to hlavni. Me od tech nejhorsich kravin zachranila ta rodicovska laska ( i kdyz bych jim to tehdy nikdy nepriznala). Hele, i kdyby treba ted mela blby znamky, nevzali by ji na skolu atd., to se vsechno da spravit, ale ten podelanej vztah uz ne. Ja bych fakt radsi moc netlacila.
Ja jsem delala strasny veci, byla jsem hrozne odbojna, delala jsem si co jsem chtela. A dnes jsem uplne ok, vztah s rodici ok. Je fakt, ze jsem se dobre ucila i bez uceni, jinak nevim, jestli by to nasi zvladli ... Hodne sil, urcite se to srovna!
|
LeKa |
|
(10.1.2019 17:38:01) Burt, děkuji za milá, povzbudivá slova! Děkuji
|
|
K_at |
|
(10.1.2019 17:42:30) Burte, jo. Skola - at dochodi zs, ze to bude se 4 atd, no jo. Jestli potrebuje hulit, no bohuzel, ale nebudes hulit ve skole. Chces prudit? Ok, prud ucitele, bud drza. Ale zehlit to za ni asi nebudete. Jak?
|
|
77kraska |
|
(10.1.2019 18:47:47) Burt, to je to nejchytrejsi, co jsem tu za roky cetla! ze je nejduleezitejsi udrzet vztah mezi ditetem a rodici, protoze to ostatni se da spravit
ja to potvrzuji....mela jsem sama strasnou pubertu (na tehdejsi klidne pomery zacatku 80. let v CR na malem meste), sice jsem se porad ucila na same jednicky na SS, ale jinak jsem odmlouvala, litala za klukama (byla jsem velmi "na kluky"), hadala se s rodici, odmitala delat cokoliv v domacnosti....a rodice mi bohuzel neduverovali a vsechno zakazovali, coz nase vztahy narusilo - a jsou narusene dodneska, coz je mi sice trapne psat po skoro 40 letech, ale je to tak
moje dcera je v 8. tride, taky je odbojna, napr odmita chodit na tridnicke hodiny od 7 rano, uceni ji nezajima (krom pripadu, kdy ji ve skole neco zaujme a pak nam o tom vyklada cely vecer do omrzeni a ukazuje nam k tomu videa a clanky na wiki...naposledy krevni skupiny v prirodopise)....moc to neresim, hlavne ji nezapomenu porad rikat, ze ji mam rada, kazde rano a kazdy vecer, pisu ji smsky, ze se na ni tesim, az prijdu z prace atd. ....i kdyz zlobi sebevic...v tomhle veku ma pravo zlobit, ja jsem taky "zlobila"
|
LeKa |
|
(10.1.2019 19:30:25) 77krásko, napsala jste to hezky, dětí mají právo zlobit. Jen aby to mělo nějakou únosnou míru, aby to nepřesáhlo kapacity rodiče
|
Analfabeta |
|
(12.1.2019 20:38:22) Děti NEMAJÍ právo zlobit. Já třeba přišla o rodiče ve 14 letech a s bráchou si nás vzala teta. Mohli jsme být rádi, že jsme u příbuzných, taky jsme mohli jít do děcáku, že. A jako puberťačka bych si teda nikdy nedovolila dělat kraviny, aby to za mně jezdila teta do škoy vyžírat, to jsem mohla jít rovnou do toho děcáku. Ono je hezké, že puberťáci dělají kraviny, ale ono je všechno taky vocamcaď až pocamcaď. Když se pak rodič psychicky položí, co pak? A jako výmluva na pubertu je dobrá, že? Ovšem sprostý chování to neomlouvá.
|
K_at |
|
(12.1.2019 20:56:55) Analfabeto, takze co? Ma se dcera zakladatelky odstehovat do DD? Zkusenost je nesdelitelna. Tys mela svaty pravo se po smrti rodicu slozit, zacit delat hovadiny a vubec se nechovat vzorne. Nikdo by ti nemohl nic vycitat.
|
sovice |
|
(12.1.2019 21:12:11) Svaté právo měla, ale neměla dojem, že má tu možnost - rizika, která by nesla při nevhodném chování, byla příliš velká. Vlastní děti jsou naštěstí v jiné situaci, žijí, pokud je rodina v základu správně, v bezpečí; můžou si "dovolit" pubertu. Zároveň je puberta časem odpoutávání, což samozřejmě u rodiny, do které přijdeš (i jako vítaná neteř) na prahu puberty, není tak aktuální.
|
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(12.1.2019 21:26:13) on člověk velice dobře ví, v jaké je situaci a tys měla pud sebezáchovy, navíc nejspíš v kombinaci s šokem ale většina dětí v tomto věku si vůbec neuvědomuje, co jim hrozí a co by se mohlo stát, tys musela nejspíš hodně rychle dospět samozřejmě jsou deti, který se chovají normálně i v pubertě, ale jinak je to od přírody věk, kdy se začínají osamostatňovat, a bohužel to neumí, a navíc lidští rodiče taky neumí nechat dítě dospět, tak vznikají konflikty, většinou je chyba na víc stranách, nejen u dětí
|
Analfabeta |
|
(12.1.2019 22:18:12) Yuki, u nás to bylo ze sladkého a bezstarostného dětství rovnou do dospělosti, nějaká puberta nikoho nezajímala. A netýkalo se to jenom mě, ale i bráchy a obou bratránků, byli ve stejném věku jako my. Když k tomu připočítáš nedobrou finanční situaci rodiny (dělal jenom strejda, teta se starala o nemohoucí babičku, tenkrát zadarmo), tak jsme si pubertální blbosti nemohl dovolit nikdo. Což je i tady: zakladatelka je v nemocnici, takže zdravím taky zrovna neoplývá, z toho pravděpodobně plyne nižší příjem v rodině a druhý dospělý člověk v rodině má rázem na hrbu starostí víc. Pubertální dítko nepochopí, že jeho blbnutí jí na zdraví nepřidá? A že by třeba mohlo skončit i v tom děcáku, když toho prostě bude na tatínka moc? Taky trochu empatie by to chtělo. Blbnout můžu, ale nesmí to ohrozit rodinu nebo něčí životy, tam jde potom pochopení stranou.
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 12:04:09) pokud je zakladatelka v nemocnici dejme tomu měsíc, jo, rodina to pozná, ale děcko ještě pořád ne, navíc je nervózní a tak blbne o to víc, nejlepší obrana je útok, to je prostě fakt, a ona se brání strachu, tvoje situace byla jiná, muselo to být šílený, některým dětem opravdu nezbyde nic jinýho, než přeskočit pubertu, ale není to normální
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 12:13:01) navíc děti v náhradní rodinné péči prožívají pubertu mnohem hůř než ty v normálních rodinách, svých biologických, ono jim totiž teprve v pubertě dojde, kdo jsou a celá jejich minulost jim sebere všechny jistoty, oni totiž, narozdíl od tvé situace, zažily nejistotu jako malí, nemají většinou úplně v pořádku psychiku, je to sice potlačeny, ale oni to tam je, tvoje situace byla šílená, ale jiná, tím, že měla dobrý základ, třeba můj syn do dvou let v ústavu, ty nejdůležitější dva roky, to už nikdy nemůže být úplně v pohodě, těžký situace zvládá blbě, je mu skoro 12,a my jsme rádi, jak dobře sám sebe konečně zvládá v klidu, a čekáme, co přinese puberta, čekáme, že to nebude snadný jako u starších kluků, tam je klid celou dobu ono je to jako bys radila člověku s depresí, že se má uklidnit nebo beznohýmu, že má běhat
|
|
|
|
|
Analfabeta |
|
(13.1.2019 12:25:40) Jenže ani ta rodičovská láska není neomezená, může se snadno přetavit v nenávist. Proto je třeba s dítětem mluvit, ale rodič to asi být nemůže. je třeba dítěti říct, že má obrovské štěstí, že se Dostal do rodiny, že taky mohl skončit v děcáku, a pokud bude hodně blbnout, tak že to ti rodiče nezvládnou a i se ho třeba zřeknou, protože to jsou prostě taky jenom lidi. A ať si pak uváží, co je pro něj lepší, jestli rodina, nebo děcák, odkud vyletí s holou prdelí (a třeba dřív bylo, že DD musel opustit v 18 letech bez ohledu na to, jestli studoval, protože po 18.roce věku nebylo možno soudně nařídit ústavní výchovu. Dneska je to lepší v Tom, že děcka mohou být v děcáku až do ukončení studia, třeba i vysokoškolského). Nemám obavu z toho, že by to to dítě nepobralo, ono ze sebe jen dělá mistra světa, ale racionálně uvažovat umí. Protože pokud se s tím dítětem nebude mluvit, tak se vztahy s rodiči můžou rozesrat úplně. Zakladatelka toho už má dneska plné brejle, proto zakládala diskusi.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 12:45:20) ony to ty děcka ví,i když možná jen podvědomě, a proto se snaží posouvat hranice, aby zjistily, kam až můžou, že opravdu mají nějakou jistotu, a je na rodičích, aby je nenechali ty hranice prolomit v tomto věku blbne i spousta dětí z normálních rodin, ale ve škole vidím, že čím horší vztahy v rodině, třeba rozvedení rodiče, jaký, alkohol... tím horší chování dětí v pubertě. je to o hledání jistot, a bohužel je dost učitelů, kteří tomu nepomáhají, ale spíš škodí,a nejen tím, jak reagují, ale třeba tím, že podporují soutěživost, protěžují ty, kdo jsou úspěšnější, když má někdo problém, ještě mu přidají, to je obrovská chyba školy. možná by dcera zakladatelky na jiné škole žádný problém neměla, podobně jako jedna holka z mé třídy, na minulé škole 2 nebo 3 z chování, tady má zatím 2 poznámky pod kolegyně, která ji nesnáší, nevím proč, naštěstí ji neučí, ale kdyby byla její třídní a měla ji třeba denně z češtiny, asi by to vypadalo jinak, takže nadávat jen děcku, že má blbý výsledky nebo chování ve škole a věřit úplně škole je taky cesta do pekel. základ je mluvit spolu, být otevření, oboustranná důvěra
|
Analfabeta |
|
(13.1.2019 13:42:24) Blbnout můžou. U nás se teda osvědčilo naložit na děti zodpovědnost. Nechceš se učit? Tak se neuč. Ale pak se nediv tomu, že budeš celý život házet lopatou. A obvykle první brigáda dítě pošoupla rozumným směrem. Protože není ostuda, když někdo umí dobře jakoukoli práci, ale je ostuda, když dítě má psychické kapacity, ale chytne se třeba party a škola ho pak nepustí k maturitě, takže má pak jen základní vzdělání. Podobné případy máme v rodině a všichni dotyční vpodstatě litují toho, že rodiče nebyli v jejich pubertě tvrdší.
|
Mirek_ |
|
(13.1.2019 15:33:11) Analfabeto, nerozumím tomu "U nás se teda osvědčilo naložit na děti zodpovědnost" ze začátku příspěvku a "vpodstatě litují toho, že rodiče nebyli v jejich pubertě tvrdší" z konce. Jako že z hlediska rodičů se osvědčilo a z hlediska dětí ne?
|
|
Mirek_ |
|
(13.1.2019 15:38:30) "není ostuda, když ... ale je ostuda, když"
To bude asi dost subjektivní, ne? A k čemu je dobré se stydět? Ale to už je skoro na další "kudlí" téma.
|
|
|
|
Kudla2 |
|
(13.1.2019 13:44:15) "Jenže ani ta rodičovská láska není neomezená, může se snadno přetavit v nenávist. "
Analfabeto, to si děláš srandu?
|
Analfabeta |
|
(14.1.2019 11:49:11) Kudlo, nedělám. Potkala jsem se s rodinou, kde bouřlivá puberta dětí psychichky vyčerpala rodiče tak, že ne že by ty děti přímo nenáviděly, ale ony jim zcela zlhostejněly. Dneska jsou děti dospělé, mají rodiny, ale s rodiči se prakticky nestýkají a rodiče jsou tomu rádi. Tam se prostě děti tak vymezily vůči rodičům, až se všechna pouta zpřetrhala. Kapacita rodičů se vyčerpala, holt nebyla nekonečná.
|
Buřt |
|
(14.1.2019 12:10:51) Analfabeto, to mi prijde fakt divne. Ze to tak ti rodice citili v obdobi puberty, to chapu, ale ze by se to nesrovnalo v dospelosti ...? Pokud se ty deti jako dospeli chovaji normalne ..?
|
|
Kudla2 |
|
(14.1.2019 12:20:13) Analfabeto,
promiň, ale to mi přijde jako těžká patologie.
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(14.1.2019 21:10:22) jestli měly ty děti potřebu se tak mic vymezit, asi nebylo všechno v pořádku už dřív, chyba na straně rodičů, ne dětí, uhlídat, co se děje a nenechat to dojít tak daleko, ne ty děti
|
|
|
|
Kudla2 |
|
(13.1.2019 13:48:13) Analfabeto,
tak já jsem měla taky pocit, že si "bouřlivou pubertu" nemůžu dovolit, ale ne pod takovou knutou jako Ty, spíš že by mi to bylo blbý někomu, kdo se mě ujal, přidělávat zbytečný problémy.
Ale to, co píšeš, mi přijde strašlivě, zbytečně tvrdý. Ale mně nikdy nikdo děcákem nevyhrožoval a měla jsem pocit, že jsem vítaná a milovaná, Tys to měla asi podstatně horší.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 14:34:19) kudlo, možná sis to uvědomovala proto, žes přišla do rodiny až v pubertě, pamatuju si dobře 12 let? ono asi není pro vývoj nic horšího, než nemít rodinu v raným dětství, ty první dva tři roky jsou nejdůležitější pro vztah k sobě i k okolí, pro učení se všeho, nejen ve škole, ale taky sociální dovednosti, řeč, to všechno se dá pokazit, ty děcka pak nemají normální vývoj
|
Kudla2 |
|
(13.1.2019 14:39:11) yuki,
ne, v 15, ale já jsem měla normální funkční rodinu i předtím, cca ve 12 mi umřela máma a minimálně rok předtím byla po špitálech, takže cca do 10 let bylo všechno v pořádku.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 14:58:23) to dětství je nejdůležitější, máš dobrý základ, to si pak člověk všechno už prožene přes hlavu, ale to se nemůže chtít od dětí, který to mají jinak, a zase jinak to mají děti, který nezažily šok ztráty rodiny jako velký, není možný od všech chtít stejný myšlení ani reakce
|
|
|
|
Analfabeta |
|
(13.1.2019 17:24:47) Kudlo, ale mně taky nikdo děcákem nevyhrožoval, to byl prostě daný fakt: nelíbí se ti náhradní rodina? Tak děcák, jiné řešení prostě není. I v té náhradní rodině musíš fungovat, a ne jim ještě přidělávat problémy, kterých mají sami dost. My si s bráchou uvědomovali, že tím, že si nás vzali, si přidělali další problémy, přece nebudeme tak necitliví a hnusní, že jim ještě zatopíme, že. A to jsme jako děcka měli hodně povinností, od dělání dřeva na zimu, na mně třeba spadlo prádlo, a protože ještě nebyly automatky, tak pěkně růčo fůčo v pračce a ještě k tomu špinavé montérky, poklízení domácí havěti, seno na zimu. Jo, mohla jsem truchlit, ale kdo by to seno nasušil, teta, která padala na hubu, nebo strejda, který jediný vydělával a ještě chodil po melouchách, aby domů přinesl peníze, kterých bylo zoufale málo? Jo, taky mi mohlo být líto, že jsem si nemohla koupit to nebo ono, holky na tom byly úplně jinak, tak jsem to už v 15 musela řešit brigádami. Já tu kdysi napsala, že není povinností příbuzných si vzít do rodiny problémové dítě. Tenkrát jste se do mně obuli, že děti máme přijímat takové, jaké jsou. Skutečně? Takže máme rezignovat na výchovu a nechat děti flákat? Už tím, že na ně výchovně působíme, se přece snažíme je změnit a posunout někam v žádoucím směru. Holčinu je třeba si podat a vysvětlit jí, čeho tím dosáhne, když se bude stavět na zadní. Že fyzické ani psychické síly pěstounů nejsou nekonečné, a pokud oni padnou, tak je rodina v daleko větším průseru, než je teď.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 17:53:48) analfabeto,ty máš dojem, že děcka dokážou běžně ve 14 letech domyslet důsledky svýho chování až po možnost, že je rodič strčí do děcáku, ale přitom je i tobě jasný, že se to neděje, samozřejmě, tys byla v jiné situaci, ale jedna věc je, žes prošla šokem, který tě přinutil dospět že dne na den, druhá věc je, žes nebyla ve své rodině, tys věděla, že kdyby to teta se strejdou nezvládli, museli byste pryč a pak jinam, jenže děti si běžná rodina pořizuje proto, že čeká, že je zvládne, a až na pár výjimek je zvládne, maximálně ty výjimky jsou na čas v diagnosťáku, ale to už musí třeba zabít, fakt ne za obyčejný zlobení ve škole ani za odmlouvání doma
|
Analfabeta |
|
(13.1.2019 18:26:26) Yuki, a na rozdíl od Kudly my byli dva, Kudla byla jen jedna. A vzít si ke dvěma dětem a nemohoucí babičce další dvě děti, navíc do rodiny, která byla dnešními slovy sociálně slabá, a ještě v době, kdy toto všechno byla zadarmo, protože nebyl žádný sociální příspěvek (žádný příspěvek pro bezmocnost, žádný příspěvek na pěstounskou péči, jen přídavky na děti), to všechno vyžadovalo dost velkou odvahu. I vyřízení sirotčího důchodu, který je nárokový, trvalo asi 1,5 roku! Do té doby tu a tam jen záloha. Ta rodina obracela každou korunu 2x, navíc byli finančně vyšťavený, dostavěli svépomocí domek. K tomu živíš jedno dítě na internátě, protože mu neřekneš, ať jde v 16 makat, že nejsou prachy. Další dvě se chystají na příjmačky na střední školy, taky jim neřekneš, že teda vyúční list, protože to rodinu nebude tolik stát. Tam prostě neexistuje jiná volba, než že prostě budeš makat, bez ohledu na to, že ti je nějakých 14, můžeš chtít jen po tetě a strejdovi, aby doma makali jen oni, protože ty máš jakési pofiderní právo truchlit nebo dělat puberťácký vylomeniny a k jejich starostem jim přidělávat ještě další?
|
Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(13.1.2019 18:35:55) Nebylo by pro všechny jednodušší jít do děcáku?
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 18:53:23) analfabeto, v rodinách, který popisuješ, se ani vlastní děti v pubertě moc nevymezují, prostě jsou vyspělejší a navíc má nich taky leží zodpovědnost, jenže ve většině rodin jsou děti před zodpovědností chráněny a ony ji potřebují, což je častý problém, a čím větší potíže v rodině, musím vztahový potíže, tím větší ochrana dětí,a ony se brání tomu, že je pořád považují za ty neschopný, jenže to, co popisuje zakladatelka, to je zase jiný problém, to je dítě v náhradní rodině, který si něčím prošlo, přišlo nejspíš v kojeneckým věku o jistotu a o vztahy, který si těžce budovalo k cizím lidem, tam to funguje pak zase jinak, i když tys byla taky v náhradní rodině, ale v úplně jiné situaci, a to věkem, znalostí rodiny, základem, který už ti rodiče dali v tom začátku, nemůžeš to srovnávat, a fakt je i přístup k těm děckám potřeba jiný než u tebe nebo Kudly
|
Analfabeta |
|
(13.1.2019 22:07:39) Yuki, i 14-leté děti jsou schopny domyslet důsledky svého jednání, když se s nima pracuje. Mně se na to v dospívání dcery třeba osvědčilo situační modelování. Prostě jak by stejnou situaci řešilo dítě, kdyby bylo v pozici rodiče. Až jsem se musela smát, když puberťačka ve velmi rozvinuté pubertě jela v pozici rodiče jako přes kopírák. Jo, došlo jí, že rodič třeba dělá nepopulární kroky, ale že to je dáno láskou k dítěti, a strachem, aby neudělalo blbost, která by se mu v životě mohla vymstít, třeba tím, že se chytne alkoholu nebo drog, neudělá maturitu, což mu pak znemožní dělat práci, která by ho sice bavila, ale ke které je maturita potřeba, a že se třeba maturita blbě dodělává, když máš práci a rodinu. Ono je to dneska o dost těžší, protože děcka jsou mistři světa, všechno je pro ně jednoduché. Já taky kdysi slyšela kydy typu "neschopný rodič, protože má malý plat, tak změním zaměstnavatele a je to". Pak ale sami dojdou do věku +-40 a sami zjistí, že to zas takové sranda není, ale hlavně že měli plnou hubu kydů a snadných řešení. A že třeba vysněná práce koliduje s provozní dobou školky/školy, dítě občas onemocní a prarodič není vždycky k dispozici, protože prostě není au-pair na plný úvazek. Nejlepším lékem na každého podobně chytrého budou jednou jeho vlastní děti. Taky jsem slyšela od nevlastního syna kydy typu "když bude dítě dělat něco, co nebudu chtít, tak mu to zakážu, plesknu ho přes ruku a je to". Dneska zjišťuje, že zakazuje denně a stejně je mu to prd platný, že malému dítku musí stát neustále za zadkem a dítko mu jeho kydy docela úspěšně vrací. My jsme holt z dětí nadělali bohy, co všechno můžou, nemají žádné povinnosti a všichni kolem nich budou skákat, aby náhodou nunátko nemělo bebínko. A pak se divíme, že nunátko s rodiči voře, jak si zamane.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(13.1.2019 23:24:13) kdepak, tak to podle mě není, každý, kdo nemá zkušenost, je naivní, a je to tak jedině správně, protože bez naivity by spousta lidí neměla děti vůbec, spousta lidí by se nevrhla do podnikání, kdyby věděli, jak je to náročný, spousta lidí by nedělala v oboru který dělají, kdyby se jako mladí uvědomili, jaká je to zodpovědnost, kolik je to dřiny, prostě určitá míra naivity je nutná a v mládí pochopitelná, brát dětem naivitu, dělat je dospělýma, nutit je přemýšlet o tom, co by se taky možná mohlo stát, to je braní dětství, jistě, pokud se děcko neumí chovat slušně, je to zase jiná věc, tam ale selhala výchova někde mnohem dřív, no a pak se můžeš ptát, jestli selhala výchova normálního rodiče, nebo chyběla výchova v ústavu (selhání tady stavím na rovinu s absencí, výchovu se vztahy, ono je to těžší) a pak samozřejmě jde o inteligenci - kognitivní i emoční a sociální
zkušenost ze školy - čím větší problém se zvládnutím učiva, tím větší potřeba se předvádět, upoutat pozornost jinak
ale zase - o čem to je? o nejistotě, o snaze a touze po uznání, třeba aspoň někdo ze spolužáků ocením, jak umím vytočit učitelku, třeba aspoň jeden ocení, že se dnes nic nedělalo, třeba... že to štve zbytek třídy a dělá si problém? to je jedno, ale je ho vidět, a o to jde
a tady je chyba školy, která neumí toto včas řešit, neumí si všimnou, možná někdy jenom není čas to řešit nebo si všímat, že má děcko náznaky tohoto chování už na prvním stupni, kde by se to dalo vyřešit snadno, zase se vracím k (ne)soutěžení, k podpoře, k tomu, aby každý měl možnost být dobrý protože když toto není, tak se děcko bude vymezovat, bude se předvádět, bude protivný
|
|
Hadice a hadi |
|
(13.1.2019 23:50:11) Analfabeto, možná budu zcela mimo, ale rekla bych, že dítě si v extrémních podmínkách vzdor moc "nemůže dovolit". Ve válce, pri opravdovém strádání nebo jiným průseru puberťáci asi moc nerebelují.
Jen napíšu svou zkušenost. Já, jako naprosto milovaný benjaminek početné rodiny, si do dnes vzpomínám na své růžovoučké představy o tom, že jsem adoptovaná či zaměněná pri porodu a co nevidět si pro mě přijde krásná, mladá, bohatá maminka s neméně úžasným otcem. K tomuto stačilo nepovolení pozdního příchodu nebo tak něco, že. U adoptovaného jty představy jsou částečně skutečnost. Biologický rodič někde JE. Musi to byt nesmírně težké. Pro všechny...
|
Kudla2 |
|
(13.1.2019 23:57:00) "že dítě si v extrémních podmínkách vzdor moc "nemůže dovolit". Ve válce, pri opravdovém strádání nebo jiným průseru puberťáci asi moc nerebelují."
já si myslím, že to je pravda, a to rebelantství je svým způsobem známka toho, že ta atmosféra doma je tak dobrá, že si to dovolit můžou.
Teda aspoň se tím utěšuju, protože jednoho rebelanta máme právě doma a nepochybuju, že u druhýho nás to čeká taky.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
K_at |
|
(10.1.2019 17:38:54) Leko, co to je, tlacit do neceho, co nechce? Nenatlacite ji do niceho. Jenom pohled z venku - jak by se ona zachovala na miste tech ucitelu? Ja myslim, ze jedna vec je milovat, podporovat, neresit kraviny, pracovat s jeji zatezi zpusobenou tim vstupem do zivota atd. Ale druha vec je chovani "po mne potopa". Nejakou zpetnou vazbu by asi mit mela. A pokud opravdu systematicky nasira vsechny kolem, vy to nevyresite. Proste bude mit 3. Soustredte se na to, co dal.
|
sovice |
|
(10.1.2019 17:44:29) Kat, ale 3 z chování by nemělo být za to, že učitelku systematicky nasírá. Mělo by to být za šikanu, krádeže... Jenže když školy mají představu o dvojce z chování za opakované zapomínání pomůcek, pak je jasné, že ke trojce sáhnou za systematický bojkot/nasírání... A dítě, které někoho šikanuje nebo týrá, pak popraví za úsvitu?
|
K_at |
|
(10.1.2019 17:47:51) Sovi, obe vime, ze sikana a spol neni resitelna 3, ani jinou znamkou. To je postih pro formu, ale neresi to nic. Pokud to rodicum za to stoji, necht znamku resi. Ja bych asi resila spis nasledujici vyvoj vztahu ve skole, vedoma si toho, ze me dite tem problemum jde proste s rozbehem naproti.
|
sovice |
|
(10.1.2019 17:49:31) No, pokud je neřešitelnost argument, myslíš, že chování vyjadřující neúctu k učitelům se trojkou vyřeší?
|
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 17:50:47) Sovice, souhlasím, u nás byla na trojku kyberšikana učitele, že mě někteří žáčci fakt ssssštvou, to řeším maximálně důtkou, když se jim nasbírá hodně poznámek
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 17:54:28) mimochodem mám teď ve třídě holku.. no žádný svatoušek to není, ale myslím, že ani tu důtku mít nebude, je u nás od září, na minulé škole měla dvojku nebo trojku z chování, už ani nevím a k tomu zároveň důtky, má toho tolik, že jsem se v tom ztratila, založila jsem to do papírů a nezajímá mě to jedná kolegyně ji nesnáší, od ní má dvě poznámky, naštěstí ji neučí
takže někdy pomůže i změna školy
|
|
|
|
LeKa |
|
(10.1.2019 17:57:57) Kat, naprosto souhlasím, leč trojka z chování se mi jeví jako nepřiměřená. Myslím, že bude zcela demotivující a jen ji stáhne ještě hlouběji. Na druhou stranu, pojmenovala jsi to přesně, zcela jí chybí sebereflexe, absolutně, a tu by prostě mít měla... nebo s tím prostě neumí nějak naložit, tápu, nerozumím tomu, proč se chová, jak se chová. Učitele proti sobě štve, záměrně a cíleně. Ráda bych se zaměřila na to, co dál, ale toho se právě bojím. Zatím jedeme prudce z kopce dolů a chybí brzda... :-(
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:05:09) sebereflexe ve 14 letech? navíc když řeší víc než ostatní?
ona se brání, třeba jen nějaké své osobní nepohodě, a nejlepší obrana je útok, a útočí na toho, kdo reaguje,
jasně, je to blbý, ale trojka ani nadávání k ničemu nejsou, ono nic není k ničemu, jenom doufat, že to přejde
|
|
Senedra |
|
(10.1.2019 18:06:20) Leko, ještě mě napadla jedna věc - nešlo by dceru přeřadit do paralelky? Že by měla někoho jiného za třídního.
|
LeKa |
|
(10.1.2019 18:25:35) Senedro, také jsme chtěli dceru přesvědčit, aby přestoupila do jiné třídy, ani náhodou, neuspěli jsme. Je v tomto směru naprosto konzervativní, každá změna je problém. Potřebuje tu svou jistotu, známé prostředí, vazby, byt ve třídě je špatná atmsoféra, nemá tam kamarády, má strach jít do něčeho nového.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:30:19) špatná atmosféra ve třídě, nemá kamarády... ta vaše holka jenom reaguje na blbou práci učitelů, klima školy a třídy je strašně důležitý, a pro děcko s nejistotou ještě víc, to je zajímavý argument pro schůzku, její chování může být ovlivněný atmosférou třídy
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:31:12) špatná atmosféra ve třídě, nemá kamarády... ta vaše holka jenom reaguje na blbou práci učitelů, klima školy a třídy je strašně důležitý, a pro děcko s nejistotou ještě víc, to je zajímavý argument pro schůzku, její chování může být ovlivněný atmosférou třídy
|
|
1kulička |
|
(11.1.2019 16:43:53) Leko, já bych se přikláněla k variantě rozumných argumentů a trpělivosti. Netlačit, nenaléhat, upozorňovat - pomoc od vás může mít, pokud bude chtít. Pokud nikomu vyloženě neubližuje, nepůsobí škodu, je to nejlepší varianta. Je to strašné období pro ni, podle mne není schopná vidět důsledky - vidí jen ty reakce a ty jí potvrzují, že je strašná, což si o sobě zřejmě myslí, ale od vás chce potvrzení, že to tak není. Nevím jak to vysvětlit, ale vy ničím, co řeknete nebo uděláte nemáte šanci jí nějak momentálně pozitivně ovlivnit. jen svým pevným postojem, že věříte, že bude líp, že ji milujete, jí poskytnete záchytný bod, až bude sama chtít. Pokud nemá ve třídě kamarády, pak bych opravdu změnu školy zvažovala, ikdyž to musí být děsné, když nechce. Pokud jsi v nemocnici, musí to být pro celou rodinu strašně těžké, nechápu ten přístup učitelů. Spousta lidí tu psalo i sobě, puberta se musí VYDRŽET.
|
|
|
|
K_at |
|
(10.1.2019 18:11:39) Leko, nefetuje, do skoly chodi, nechodi opila. Ale rozhodne bych to videla na terapeuta atd. Myslim, ze by bylo dobre i komunikaci ve skole smerovat k tomu, ze vy vite.... Ale vy i ucitele jste na tom ted dost podobne. Ma neco, co ji bavi? Kde se odreaguje, vybije? Sport, vytvarno, neco? Zvirata v utuku. Nevim, neco.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:16:16) jo, to zní rozumně, potřebuje něco, co jí bude bavit a pokud možno aby v tom byla i dobrá, úspěšná, měla tam kamarády
akorát bude tím víc vidět, jak je nesmyslná buzerace ve škole...
|
|
LeKa |
|
(10.1.2019 18:30:51) Kat, mimoškolně má široké, tedy měla - od malička dělala sportovní gymnastiku, vyhrávala jedny závody za druhými, byla velmi úspěšná, ale nároky byly velké, denní tréninky, nestíhali jsme dojíždění, museli jsme se věnovat i dalším dětem...a ona sama ve 2.třídě řekla, že v tomto tempu už sport nechce dělat. Hrála potom tenis, zkusila atletiku, nyní se našla v parkouru, krásně kreslí, je hudbeně nadaná, hraje ve školní kapele, sama doma trénuje na kytaru, což je asi jediné, co ji ted baví. Ted konec, přijde mi, že všechny hřivny, která má, jakoby zahodila, celé odpoeldne by nejraději proseděla na mobilu nebo se flákat někde s kamarády. Zvířectvo také máme, morčata, kanárky, kočka, psa, tudíž na mazlení, péči..tak prostor také má...takže tak...
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:33:45) je normální, výčitky neměj, podporujte, vyhněte se výčitkám, nadávání, zákazům a příkazům a bude zase dobře
samozřejmě dejte najevo a řekněte jí, že vás to mrzí, nabídněte pomoc, podpořte ji, ujistěte ji, že to zvládne a vy jí pomůžete, protože... ale bude to dobrý
|
LeKa |
|
(10.1.2019 18:42:57) Yuki, děkuji... výčitky mám a velké, pocit selhání jako rodič, deprese,frustrace, do toho jetě blbá nemoc, léčím se s neuboreliozou, dlouhodobá hospitalizase, neruoprolbémy, zcela rozhozená psychika, tak opravdu se to sešlo vše dohromady, jak se říká, na pos...spadne i záchod. Děkuji za povzbuzení!
|
77kraska |
|
(10.1.2019 18:50:02) LeKa, no to je uplna blbost, ze jsi selhala jako rodic, promin
|
LeKa |
|
(10.1.2019 19:10:15) 77krásko, nenapsala jsem, že jsem selhala jako rodič, to je příliš silné a definitvní slovo, ale pocit MOMENTÁLNÍHO asi ne selhání, ale bezradnosti mám tedy velký... tak to prostě cítím.
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 19:18:36) LeKo, to je jenom důsledek toho, že škola předstírá, že ví nejlíp, jak všechno řešit,a to není pravda, tak si nenechejte kazit rodinnou pohodu, mimochodem ta se vrátí, jakmile tobě bude líp a vyřešíte školu, vyzkoušeno 😉
|
|
breburda71 |
|
(10.1.2019 19:19:46) Leko, u vás to je samozřejmě složitější, ale ten pocit selhání má v pubertě opravdu hodně rodičů, je to součást toho procesu dospívání..I já jsem to tak měla s dcerou, ze sladké rozumné holčičky najednou doma s námi bydlela cizí zlostná ženská, kterou bylo opravdu těžké chápat..Sice se i nadále učila dobře, ale jako když čekala, až bude doma a pak si všechnu frustraci vylila na nás ( a především na mně)..Přešlo to, ale dost dlouho to trvalo (na můj vkus)..
|
77kraska |
|
(10.1.2019 19:25:27) "cizi zlostna zenska"....tak neco takoveho mam doma taky ...vyborna formulace
|
Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(10.1.2019 19:52:14) Ještě, že mám kluka. Tam byla maminka pořád nejlepší.
|
breburda71 |
|
(10.1.2019 19:54:52) Inko, já mám ještě syna a potvrzuju
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 20:06:50) inko, tady syna čeká rozhodování, která maminka je nejlepší
|
|
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 19:32:35) Breburdo, že ve škole zvládla být pořád stejně hodná a chytrá a pak si to vylívala na tobě znamená, že ti důvěřovala, všechny ty nahromaděný emoce vypustila v bezpečí, i když to není pro rodiče příjemný, je to pochvala od potomka
přijatý děti najednou v pubertě ztrácí pocit bezpečí i doma, nebo možná potřebují větší důkaz naší lásky k nim, že ty hranice posunují na maximum, ale to ustojíme, když jsme zvládli všechny ty komplikace kolem vyřizování nrp, školení, návštěvy sociálních pracovnic, nějaká puberta nás nepoloží 😁😁😁
|
breburda71 |
|
(10.1.2019 19:49:22) Yuki, já vím (hodně jsem toho v tu dobu načetla), ale když v tom žiješ, tak to je fakt nápor na nervy..A to ani nemluvím o příšerném bordelu a chaosu, který vytvářela všude kolem sebe, demonstrování lásky k taťkovi a zároveň poukazování na to, že jsem stará rašple sto let za opicema ( měla jsem ji v 19 letech), atd. atd. Ale jak píše Sedmi, nejdůležitější úkol pro rodiče je ty vztahy do budoucna moc nepokazit nějakým nesmyslným a přehnaným usměrňováním, udržet ty nervy na uzdě, i když to je kolikrát skoro nemožné( stalo se to i s našima, ty vztahy už pak tak lehce nejde spravit)..U dcery zpětně viděno jsem možná mohla i víc zatnout zuby, jenže se i na mě toho sešlo docela dost v tu dobu, ale naštěstí vztahy mezi námi to fatálně nepoznamenalo..
|
77kraska |
|
(10.1.2019 19:54:23) breburdo, my si rikame "hlavne, ze jsou zdravi" (protoze partner dela ve zdravotnictvi a vidi, ze opravdovy prusvih nastane, kdyz je dite nemocne)...muj nevlastni syn je taky docela problemovy, je to věčný student, tahne mu na 30 a neni schopen se osamostatnit, tak ten taky nastavit laťku dost nizko
|
|
|
|
|
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:51:04) měla jsem jednu dobu taky pocit, že nezvládáme, protože naše starší bio kluky jsme zvládali v pohodě a tady to dlouho nešlo, klukovi bylo možná už deset, pořád bylo něco, co jsem brala jako naši prohru vzhledem k němu, jestli mu třeba neškodímr, jestli by to nešlo jinak a líp, a jednou jsem si ns to tak mezi řečí posteskla své bývalé kolegyni, učitelce, už důchodkyni, a ona mi na to řekla ať neblbnu, co prý bysme ještě chtěli, dali jsme mu přece dětství, na poslední chvilku. brali jsme si ho ve dvou letech, od narození byl v kojeňáku. musím říct, že jsem si to do té doby ani neuvědomovala, moc mi to pomohlo a když jsem pak měla pocit, že bych něco měla dělat líp, na toto jsem si vždycky vzpomněla jste na tom stejně, dali jste maximum, naučili jste ji žít ve společnosti, umí díky vám spoustu věcí, zažila lásku rodiny jen to teď má těžký a potřebuje to vyřešit sama v sobě, pak bude zase dobře
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 18:53:08) a ještě dodám, nedovolte škole, aby vám to pokazila
|
MaMar |
|
(10.1.2019 20:33:27) Ano, ano, ano! A také souhlasím s tím, že nejdůležitější je nepokazit totálně vztah, i když to teď vypadá, že o něj puberťák nestojí. Vše, nebo přinejmenším většina ostatního se dá časem nějak dohnat a napravit.
|
|
|
|
|
|
77kraska |
|
(10.1.2019 19:01:58) zakladatelko, jestli jste dceri umoznili toto vsechno delat a zazit, tak je to skvele a hodne v ni muselo zustat....a to hrani na kytaru je taky skvele, kytara ji privede kamarady, urcite ma kamarady v kapele...a az nekde na horach nebo na tabore vytahne kytaru a zacne hrat, bude hvezda
|
|
|
|
|
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 17:43:21) LeKo, ber to tak, že jste ji ukázali, jak vypadá život v rodině, že svět není úplně zlý, že má rodinu, a teď je to na ní, aby se poprala sama se sebou, můžete poradit, když o to bude stát, už je velká, pomoc ji nevnutíš, můžeš pomoc nabídnout, upozornit, že pomoc nabízíš, ale za ni žít nebudeš děcka se dost vymezují, zvlášť když mají problém sami se sebou, jako by si chtěli dokázat, že ostatní mají problém taky, nejsou v tom sami, někoho baví zkoušet mantinely, někdo zase chce, aby ty mantinely ještě měl a tak tlačí, čeká, kdy už konečně nepovolí, ale trojka z chování je i tak blbost navíc učitelé se nechají vytočit, znám to, na někdy taky neustojím, nejde to vždycky, přesto je vždycky možnost se zkusit domlouvat, mluvit s děckem, snažit se přijít na důvod jeho chování a zkusit mu pomoct, jenže všichni to nedělají
|
Yuki 00,03,07 |
|
(10.1.2019 17:48:40) ještě jedna věc, každá škola musí se zákona mít školní poradenské pracoviště, špp, kde je výchovný poradce, preventista, většinou někdo z vedení, a pak psycholog, pokud ho Škola má, a toto špp se má snažit přijít na to, jak vyřešit problém, jak pomoct děcku i škole, ta schůzka by měla proběhnout právě s tím špp, uvědom si ale, kolik je to lidi, minimálně tři, možná čtyři, k tomu třídní, to je pět lidí, proti nim nemůže jít tvůj muž sám, ani ve dvou by to pro vás nebylo snadný, zkuste si vzít někoho s sebou, ideálně psycholog pro náhradní rodinnou péči, třeba, té z triády
|
|
|
Pam-pela |
|
(11.1.2019 1:46:48) LeKo, jo, je to v tom "bez výhrad"... Kdo z nás netouží po bezpodmínečné a bezvýhradné lásce .
Mám 4 děti, nejvíc jsem se asi vyřádila na tom prvním dítěti, taky se nejvíc bránila mému tlačení. Chytrá hodná holčička...a najednou . Jenže - co je důležitější? Hodit do života sice vzdělaného člověka, ale bez kořenů, zázemí, sebedůvěry, rozhádaného a na kordy s rodiči...nebo? Nebo prostě ubrat plyn s tlačením dítěte podle vlastních představ. Podle "sourozeneckých konstelací" jsou téměř vždycky na první dítě kladeny velké nároky a očekávání. Je přeci tak "velké", rozumné, nechce rodiče zklamat, chová se tak dospěle...jenže ono má vlastní touhy, vlastní osobnost, vlastní vlastnosti a vlastní CÍL života, úkol, proč tu je. Takový ten svůj úkol. Ono samo ten svůj život bude žít.
Vy to máte těžší v tom, že nevíte, s jakými geny pracujete, ne že by se projevovaly stoprocentně, ale nějaké určitě působit budou. To je ale i u "vlastních" dětí , taky jsou namíchané různěmožně, tak nám taky občas přijdou jako cizí.
Já bych po svých vlastních zkušenostech prostě s děckem nebojovala. Za tuhle cenu odcizení, naschválů a tak fakt ne. Uzavřela bych s dítětem mír..., protože každá akce vždycky vyvolá protiakci. Některé děti jsou tak silné i v tom možném odporu, že je sice můžeme zlomit, ale za jakou cenu? Prostě mně se vyplatilo, když bylo nejhůř, být s nimi. Někdy jen tak být, někdy se stáhnout, někdy naslouchat, pokud chtěli mluvit, jindy jen vlézt do postele a vzít za ruku. Dozvěděla jsem se strašně moc věcí, některé hodně bolely, v něčem jsem pomoct mohla, v něčem ne. Snažila jsem se podporovat je v tom, co chtěly a co bylo žádoucí a provést je tím, co žádoucí nebylo. Oni to stejně udělají, pokud chtějí, i to kouření, i třeba záškoláctví, i třeba jiné věci...některé děti to prostě chtějí zkusit, prožít, aby...možná jen pro tu zkušenost. Mám takové děti. Jsou asi v něčem po mně , ale ne, každé je jiné, jsou "svoje"...experimentátoři, chtějí si věci dělat po svém. Mám je asi schválně, abych s nima nemanipulovala...a abych ty některé věci tak musela přijmout.
Prošly divnýma obdobíma, ale ten základ, co jsme jim daly a tu spoustu péče a lásky, tam prostě je...a tak se po tomto podivném období zklidnily a jsou z nich fajn lidi, všechny, co už doma nebydlí, bydlí kolem nás a jsou docela normální a umí si v životě poradit... Ani bych tomu nevěřila....
Člověk musí prostě pořád hledat správnou míru ve všem...a u dětí v pubertě teda několikanásobně. Přesto jsou (podle mne) důležité ty hranice, aby věděly, kam až jste ochotni slevit, pochopit, přijmout, a kde už fakt ne, přes co nejede vlak.
Moje mladší 19tiletá dcera má devítiměsíční holčičku, má teda i manžela a vlastní domácnost, je moc fajn a hodně si s ní rozumím. Problémy s ní začaly dost brzy...chtěla všechno vyzkoušet, odmítala respektovat autority, které jí nepřišly jako autority, nerozuměla si s vrstevníky (buď s mladšími dětmi nebo s výrazně staršími a dospělými), ale hlavně ty její experimenty! Přežila jsem je . Občas jsme se hodně střetly, ale opravdu to nemělo cenu, ona se hned zavřela a to byla konečná. Teď bych řekla, že jsem její nejlepší kamarádka a ona (byť o víc než 30 let mladší) patří i mezi moje . Hodně jsem ji ovlivnila a stále ovlivňuju, ale i ona mě, a to nepřímo, prostě životem, povídáním si, příkladem a tak. Je to i dítě, co mi strašně moc pomohlo...když jsem potřebovala, a to i její mladší bratr. A to teda taky není výkvět ideálu .
Rozepsala jsem se...chtěla jsem tím vším říct, že studium, škola, ctění autorit, dělání věcí "správně", dodržování konvencí atd. JSOU určitě důležité, ale já třeba po mých životních peripetiích mám jako prioritu ještě něco trochu jiného...a že hlavně chci, aby si děti poradily se životem, uměly ho žít samostatně, uměly se postarat o sebe a blízké, ideálně s dobrými vztahy kolem sebe a hlavně - byly prostě v tom životě spokojené. Já si vážím už jen toho, že jsou...a že jsou tu se mnou, pro mě, že se máme vzájemně. Protože to není samozřejmost.
Omlouvám se za román...je to teda můj subjektivní pohled na věc...
|
77kraska |
|
(11.1.2019 7:14:47) Pampelo, diky za ta slova, kopiruji si vidim to stejne....ale musim si to casto pripominat
|
77kraska |
|
(11.1.2019 7:17:44) mne tedy rodice s nejlepsimi umysly navedli na to sve, misto abych se ridila vlastnim rozumem a vlastnimi instinkty, byla jsem proste hodna holcicka, i kdyz jsem rebelovala....takze nakonec jseme si nevzala partnera, ktereho rodice nemeli radi, a ktery mi velmi vyhovoval - a dalsi veci :-(....a vztahu s rodici to nepomohlo, matku bych rozhodne nikdy neoznacila za kamaradku
|
|
|
|
|
LeKa |
|
(15.1.2019 14:01:03) Pam-pelo, krásně jsi to napsala, děkuji moc.
Jen k té NE-mainupulace, že jsi dětem nechávala více prostoru... já bych dceři také nechala prostor, ale ona by nedělala vůbec nic. Řeknu jí, jdi se naučit na test, za půl hodiny tě vyzkouším a projdeme to spoelčně. Po půl hodině - dcera na mobilu, ani učivo nevytáhne z aktovky. Důrazně, měla ses připravit do školy, abychom si to spolu zopakovaly, naštvaný výraz, jojo, já to udělám, za 10 minut přijdu a zase nic nedělá... bud dojde k hádce, vyhrocené situaci,bouchání dveřmi, škola je na nic, učitelky jsou krávy... já po 4.pokusu už ztrácím trpělivost, kdybych takto měla jako dráb stát nad každým dítětem a vše mu říkat 5x... jak potom dítě "nenásilně" přimět k tomu, aby si plnilo své povinnosti?? Známky nejsou priorita, samozřejmě, ale je to povinnost dítěte, kt. by mělo plnit... Moc by mě zajímalo, jak jsi toto třeba řešila. Dát volnost, nechat dítě být? Asi by to dceři vyhovovalo, neměly bychom spolu žádné konflikty, kdybych po ní nic nechtěla, jen nevím, jestli by potom nehrozilo propadnutí, návrh na pobyt v diagnostickém ústavu, když už ted učitelka hrozí trojkou z chování...
|
Yuki 00,03,07 |
|
(15.1.2019 19:42:07) LeKo, máme to s malým doma podobně, sám nic, takže někdy jdu rovnou s ním, někdy chci, aby si to přečetl, on to neudělá, já mu vynadám a jdeme na to spolu... takže je lepší rovnou spolu, ale někdy chci ušetřit čas ale moje zkušenost je taková, že syn to po sobě nepřečte a když přečte, stejně nepochopí, takže mu všecko vysvětluju a spoustu věcí přepisuju do formy, kterou přečte a pochopí takže nejčastěji poprvé učivo vidím rovnou s ním a upravím to do takové podoby, že příště už můžu říct, že má jít sám, a on to, co jsme spolu už někdy dělali, jde dělat celkem bez námitek a pak dokonce ví, co se učil
zkus to taky, možná nerozumí zápisu, některým učebnicím rozumět taky nejde, tak se jí nediv
|
|
|
|