Hr.ouda |
|
(10.12.2016 20:25:49) Vždycky se vzpomenu na Těšínskou od Nohavici .."Ještže človek nikdy neví, co ho čeká"
Včera dcera koukalana youtube na nějakou starou televizní pohádku, koukala jsem, 1885 - "Princezny nejsou vždycky na vdávání" a říkala jsem si práv za rok - jedna herečka z té pohádky mrtvá, druhá po težké možkové příhodě seškrábnutá hrobníkovi z lopaty a ochrnutá, obě mladé, krásné.
Je to kocentrovaná smůla, když se to takhle podá, shrnutí života té dívenky, ale to je spousta životů, důležitý je, co bylo mezi tím, jestli alespoň nejaké pekné chvíle, pocit štestí naděje.
|
Hr.ouda |
|
(10.12.2016 20:26:11) 1985
|
Půlka psa |
|
(10.12.2016 22:51:25) Tady ta holčička měla všechno. Vlastně by se zdálo, že se narodila ve správný čas, správným lidem a na správném místě. Měla bezpečí a mír ve staré i nové vlasti, funkční rodinu, lásku rodičů, zdraví, víru, vyrůstala v materiálním dostatku. Nakonec měla potom i štěstí, že přežila ten Titanic, ale stejně ji pak potkávala jedna rána za druhou. Na Nohavicu si taky vždycky vzpomenu.
|
Hr.ouda |
|
(11.12.2016 9:44:08) Když přečtěš takovýchto shrnutí individuálních životních cest různých lidí hodně, tak se pak těžko bráníš fatalismu.
Lidé, co třeba přežili zřetězením neuvěřitelných šťastných náhod celou druhou světovou, koncentráky, aby pak zemřeli těsně po osvobození třeba na to, že jejch žaludek neunesl měnáž od Američanů, nebo lidi, co to téměř přežili, nebo lidi co naopak měli celý život kliku a štěstí i v neštěstí
nebo jsou neštěstí, na které můžeš očima historie koukat jinak, když jsem si třeba v Třebíči prohlížela předválečné náhrobky židovských dětí a říkala jsem si - to dítě zemřelo, velká tragédie té rodiny, ale zemřelo třeba 1929 nebo 1936 a možná ve své posteli, na nějakou dětskou chorobu, v náruči rodičů, ale možná se tak vyhlo pozdějšímu utrpení a smrti v Osvětimi...člověk fakt neví dokonce ani to, jestli je pro něj dobrý přežít něco nebo ne - to reaguju na ten komentář v článku, že paní vypadá, že nemá radost, že to přežila.
|
|
|
|
|