Když přečtěš takovýchto shrnutí individuálních životních cest různých lidí hodně, tak se pak těžko bráníš fatalismu.

Lidé, co třeba přežili zřetězením neuvěřitelných šťastných náhod celou druhou světovou, koncentráky, aby pak zemřeli těsně po osvobození třeba na to, že jejch žaludek neunesl měnáž od Američanů, nebo lidi, co to téměř přežili, nebo lidi co naopak měli celý život kliku a štěstí i v neštěstí

nebo jsou neštěstí, na které můžeš očima historie koukat jinak, když jsem si třeba v Třebíči prohlížela předválečné náhrobky židovských dětí a říkala jsem si - to dítě zemřelo, velká tragédie té rodiny, ale zemřelo třeba 1929 nebo 1936 a možná ve své posteli, na nějakou dětskou chorobu, v náruči rodičů, ale možná se tak vyhlo pozdějšímu utrpení a smrti v Osvětimi...člověk fakt neví dokonce ani to, jestli je pro něj dobrý přežít něco nebo ne - to reaguju na ten komentář v článku, že paní vypadá, že nemá radost, že to přežila.