| Bambule2 |
 |
(28.5.2015 15:49:29)
Dcera 1. třída téměř 7 let se podle nás dosud zcela nesrovnala s přítomností přesně o 2 roky mladšího sourozence (a to už bude 5 let !), navíc se jí čím dál více stupňují její záchvaty vzteku. Ten si vylévá na mne (funguji jako emoční hromosvod) a bohužel v podstatě vždy fyzicky i slovně na mladším sourozenci. Na manžela si tolik nedovolí, na mne jen řvaním, vyplazováním a slovně (fyzicky již ne, jelikož to je jediný moment, kdy má okamžitá reakce - fyzický trest mohu potvrdit měl a má ten správný účinek, nikdy jindy neměl u nás fyzický trest výsledek, naopak se pak vztek, řev jenom stupňuje a opakuje dokola, takže toto jsme zkusili a dělat dál nebudeme, stejně jako třeba do sprchy při záchvatu, to jsme také kdysi zkusili jednou a vícekrát nebudeme). Babičku dokáže vypsychovat takovým způsobem, že k nám nechce pak zase x-dní kvůli ní přijít, když je babička u nás, tak si prostě na ni "zasedne" a je hnusná vyložene na ni (případně opět k tomu ještě mladší sourozenec). Jinak ale v cizím prostředí - školka, škola, apod. je z ní naopak tichá puťka, která ani neumí nahlas promluvit.
Při jejím vzteklém záchvatu nic nezabírá, snažím se na ni vždy klidným hlasem (ale občas samozřejmě taky ujedu, nejsem prostě robot) mluvit, říkat že ji máme rádi, zkusit s ní promlouvat - samozřejmě nanic. Mám tendenci ji vzít do náruče, potulit - to nesnese absolutně, ačkoliv jinak se ráda tulí, vždy fyzický útok z její strany a ještě větší řev. Jediné, co nějak zabírá a jak to vlastně řešíme je, že ji prostě pošlu do jejího pokoje dokud se neuklidní. Přijde někdy po čtvrt, někdy po půl, někdy až po celé hodině (samozřejmě se tam trochu vyřádí, okopané dveře by mohly vyprávět) a je naprosto v pohodě, se sourozencem řádí, dělají spolu neplechy, normálně si hraje, komunikuje, směje, prostě opět normální holka. Bohužel se to ale začíná poslední měsíce stupňovat, je to každý den kvůli blbostem, nebo prostě její "blbé" náladě, kterou si vylévá na okolí a z toho zase naprosto pohodová holka, která s námi řádí, blbne, hraje si, zpívá, směje. Od malička je emočně labilní, nesnesla změny prostředí, školku nedávala ani ve 4 letech (musela jsem brát po obědě a i tak to brala málem jako trest, než si zvykla), od narození nesnášela mužské pohlaví, teprve tak ve 3 letech konečně přijala na milost dědečky, moje bratry apod.. Mohla bych pokračovat, ale co tím chci říct - vím, že má asi nedozrálou nervovou soustavu, je úzkostná a tak to beru a snažíme se všemožně ji ukazovat lásku a vím, že bude líp. Kdyby bylo jen na mne a manželovi, tak to přežijeme (případně si na balkón zasadíme takovou tu rozvětvenou zelenou kytku  ). ALE jde mi o mladšího sourozence, který tím prostě trpí. Nejde o fyzické útoky z její strany jako takové, s tím se v pohodě popasuje, v podstatě fyzicky jsou si již rovni a navíc to není jen tak žádné tintítko. Ale on ji neskonale miluje, pořád si nedá říct a i když je na něj šíleně hnusná, řve mu do obličeje jak je blbej hnusák a ať vypadne, že ho nechce, nemá ho ráda, tak za ní pořád jde i do toho pokoje, sedne si a jen tam sedí a nechá si od ní všechno líbit, nechápe co se děje, proč ho nechce (já mu vysvětluji, že za ní nesmí v ten moment chodit, že ji musíme nechat tam v klidu odehnat tu vzteklinu). Nebo se při jejím záchvatu začne chovat trošku divně - je na něm vidět, že neví, co s ní je, jak se má s tím popasovat, chce ji nějak pomoct, vše hrozně vnímá... Nechci, aby tím trpěl, aby si z dětství odnesl nějakou jizvu na duši. Máte prosím někdo něco podobného, zažili jste, nějaké rady, nebo třeba jen povzbuzení ? Děkuji...
|
| withep | 
|
(28.5.2015 16:13:07)
Nenapsala jsi, co je spouštěčem toho vzteku, v jakých situacích k tomu dochází, jak se jí daří ve škole (nejen učení, ale i v sociálních vztazích). Opravdu se to táhne od doby, kdy jí byly dva roky? Opravdu je to jen žárlivost na sourozence? Protože píšeš i o výpadech vůči rodičům, babičce - prostě vůči svým nejbližším lidem. Ta "nezralost nervové soustavy", kterou jsi uvedla, je závěr nějakého odborného vyšetřování? Zmiňuješ emoční nestabilitu, obtížné zvládání změn,... to může být spolu s dalšími věcmi příznakem nějakého hlubšího problému. A její chování jen projevem toho, že si s ním neví rady, že jí okolí nerozumí a nepomáhá...
|
| Bambule2 |
|
(28.5.2015 18:09:06)
spouštěče jsou právě různé, mnohdy tak prostě přijde již ze školy, nebo třeba po ní chceme, aby si udělala do školy úkol, ale když nad tím přemýšlím, tak asi nejčastěji když ji za něco napomeneme, zkritizujeme a hlavně, když není něco "po jejím". Vždy, když má záchvat, tak mám tu tendenci obejmout ji a ukázat, že ji máme rádi, že přeci není možné, aby se takto moje dítě chovalo, že to musí být jedině z nějaké hluboké frustrace, jinak si to na sobě nedokážu představit. Ale opravdu si nejsme vědomi žádné příčiny, nezažila žádná traumata, žádné změny prostředí kde žijeme, lidí kolem, rodina na naprostou pohodu, nic. Jediné dva takové větší momenty jsou právě narození sourozence (ani to nevnímala zpočátku v těch dvou letech negativně, to se vyvinulo trochu později, především když už nebyl to ležící mimino - začalo to občasným nenápadným boucháním do sedícího mimina, když se nedíváme) a nástup do školy. Ve škole samé jedničky, ačkoliv na ní kašle (povinnosti stylem je mi to jedno, tak budu mít pětku noa, pětka je nejlepší známka na světě, když po ní chci aby si udělala úkol, tak jsem "nejhroznější mamona na světě", občas i "blbá"). Včera jsme ji třeba nebyli schopni za celý den přinutit udělat úkol do matiky, tak jsme se s manželem rozhodli to nechat tak a šla do školy bez něj - ať si zkusí nést následky sama, třeba ji to trošku "nabrnkne", uvidíme, snad to zabere. Motivace nula. Na druhou stranu ale nemůžu ani říct, že by se do školy netěšila, učitelku má ráda, když je týden nemocná doma, tak se už do školy docela těší, hlavně družina super, spousta tvoření. I když nemá vyloženě nejlepší kamarádku a občas se tam holky tak nějak přeskupí a zrovna si s ní nechtějí hrát, tak je to ale pořád v rovině toho pískoviště, rozhodně nic hrozného a už vůbec ne nějaká šikana apod. takže ani tam nevidím nějaký hlubší problém.
Nedozrálý nervový systém nemáme od psychologa, tam byl jednou s ní manžel asi v jejích 3,5 letech a při té jedné návštěvě mu řekli, že nevidí problém, že je v pořádku, jen úzkostná. Měli jsme ale v rodině něco podobného u sestry, i když rozhodně v menší míře a tam to bylo takto diagnostikováno. Nikdy ale nevybíjela svou agresivitu a vztek na mladších sourozencích, to je pro mne něco nového. Jo a vyrostla z toho, takže jsem naprostý optimista, že to tak bude i u nás.
|
| koa | 
|
(28.5.2015 18:17:11)
Bambule,
při tom vzteklém záchvatu bych se objímání vyhnula. Když je v afektu, tak to dceru může ještě víc rozohnit. Nebo to k ní přes vztek stejně nedolehne. Od tebe je to pak zbytečně vynaložená energie a frustrace, že to nepomáhá.
Určitě je dobře poslat ji vyvztekat jinam, sama vidíš, že to funguje.
Obejmutí bych nechala až na chvíli, kdy s dcerou o jejím chování mluvíš, až se zklidní. A až poté, co zopakuješ, že takové chování není přijatelné.
Určitě se to věkem zlepší! Akorát je dřina to vydržet. 
|
| Bambule2 |
|
(28.5.2015 18:41:43)
ano, je to přesně jak píšeš, ještě více ji to rozohní, tak už to nedělám. Zatím nejlepší strategie opravdu poslat pryč do pokoje, ať sama přijde, až se sklidní. Děkuji za podržení, ani nevíte, jak to pomáhá, když to člověk slyší - čte od někoho jiného, někdy po horších dnech jsme z toho dost špatní, hlavně manžel to hůře snáší...
|
| arsiela, | 
|
(28.5.2015 18:58:29)
Bambule to chápu,já mám dny kdy jsme z tohohle unavená jak když skládám metrák uhlí.taky mě tyhle záchvaty zmáhaj.Ale furt se utěšuju,že z toho snad jednou vyroste.jen doufám,že nepřejde rovnou do nějaké echt výživné puberty.to už bych si fakt šla zajistit postel do Bohnic.
|
|
|
|
| Bambule2 |
|
(29.5.2015 13:25:02)
Děkuji Danulu za tvou zkušenost, právě ty úkoly mi pořád vrtají v hlavě, zatím jsem nepřišla na to, jak to s ní co nejlépe uhrát, když to tak řeknu. Bojujeme s tím od nástupu do školy (to byly třeba i několikahodinové výlevy alá válení po zemi, bouchání svým čelem o stůl, začmrkání celé stránky sešitu apod.). Já jsem ale vytrvalá a beru to tak, že přes to nejede vlak. Trochu jsme ustoupili s tím, že když ona dělá úkoly, tak většinou dělá své úkoly u stolu i mladší předškolák (on je na to zvyklý a já mám radost, že bude mít návyk do školy). Ano, zkoušíme nyní nově dát tu "volnost" splnit svou povinnost do školy, že to bude na ni, ale ještě na to zatím asi není úplně připravená, bohužel to dopadá tak, že na to zvysoka kašle a jde klidně do školy bez úlohy, nebo ji honem odflákne takovým způsobem, že by člověk brečel. V pondělí o tom budu mluvit s učitelkou, chci aby nás v tomto trochu podržela, ona se zatím k tomu staví trochu tak, že úkoly jsou zodpovědnost rodičů a ne dětí, což si myslím, že na konci 1. třídy by se ten přístup již měl pomalu měnit..
|
|
|
|
|
V její náručí
Relaxace s tóny léčivých nástrojůHodonín 
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Relaxace s tóny léčivých nástrojů
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)