Kudla2 |
|
(28.5.2014 9:33:13) No ale ten problém JE i u toho člověka, ale jiný, než se jeví, protože tím, kdo mu "nedovolí to změnit" není vlastně v posledním součtu ten manipulátor, ale jeho vlastní psychika. Ale ta je strašně mocná, mocnější než cokoliv, co je možné implantovat zvenčí
Ostatně i Ty ses podřizovala i "vymanila" na základě své vlastní psychiky a toho, cos udělala Ty sama za sebe, manipulátor byl bezesporu hlavní "spouštěč a udržovač", ale rozhodující bylo, že Tys sama sobě "dovolila" nebýt podle jeho představ, vlastně být ta "špatná", a tím ses paradoxně osvobodila.
|
Bekla |
|
(28.5.2014 11:51:59) Mně se někdy zdá, že manipulátor je vlastně permanentně nešťastný a nespokojený člověk. Všechno je pro něj problém a viníkem je vždy někdo v okolí. A nejjednodušší je udělat si hlavního viníka z partnerky, která je na něm s ohledem na děti v podstatě dost závislá. Přitom by mu partnerka mohla být obrovskou oporou, kdyby jí nechal, takhle si z ní vyrobí vydeptanou osobu a myslím, že už ho pak vytáčí i ten samotnej fakt, že ona se před ním klepe. Ale zároveň jakmile se partnerka začne trochu stavět na vlastní nohy, je třeba ji zase ukázat, kam patří. Nerozumím tomu, proč manipulátor tuto cestu nechce opustit, vždyť i on sám se připravuje o výhodu žití s někým, kdo by mu mohl pomáhat v životě? Je opravdu ten pocit převahy lepší než vědomí, že mám vedle sebe samostatnou osobu, na kterou se mohu spolehnout? Stále si kladu tyto otázky. Můj muž převzal tento styl chování ze své původní rodiny. Pocit, že „není něco v pořádku“ jsem jako žena měla již při první návštěvě v jeho rodině. Ale řadu věcí jsem si neuměla dát do správných souvislostí, bohužel, dokud s tím člověk nemá přímou zkušenost, nechápe jak to může fungovat. Snažím se pracovat na sobě i na našem vztahu a dost věcí se už u nás zlepšilo, ale podstata asi vždy zůstane.
|
Agatha Ch. |
|
(28.5.2014 12:14:34) Beklo, pokusit se pomáhat manipulátorovi mít veselejší život - to je velmi rychlá zkratka do pekla. On si dodává sebevědomí pouze tím, že se srovnává s ostatními. Pokud by měl pocit, že je jeho partner lepší, tak on by byl pochopitelně ten horší - takže tomu se musí zamezit, že... Přitom vůbec není potřeba porovnávat, kdo je lepší, kdo je horší, v čem a proč. Příklad: nebude se učit něco nového, protože se ukázal jako blbec, že něco neumí. Raději to bude tajně zkoušet sám a velice se divit, jak to, že to nepůjde samo od sebe. Pokud to nepůjde, šlehne s tím a už nikdy to nebude dělat, aby se náhodou neztrapnil - pochopitelně mu nedochází, že by se ztrapnil max. sám před sebou, ale že celé tohle chování je velmi trapné.
|
Kudla2 |
|
(28.5.2014 12:20:14) Já taky myslím, že pomáhat manipulátorovi je blbost, člověk má dost práce s tím, aby v jeho přítomnosti pomohl sám sobě.
Když jsem byla ještě o dost mladší a blbější , tak jsem se s tím setkala u vrstevnic, a ač se mi to moc nelíbilo, tak jsem usoudila, že to "asi tak chodí" a pokusila jsem se to napodobit. Naštěstí jsem měla rozumné okolí, které na to "neslyšelo", a to mě z podobných pokusů jednou provždy vyléčilo, protože jsem si při tom beztak připadala jako blbec.
Což je možná odpověď na to, jak jedině "pomoci" manipulátorovi - prostě mu ty jeho tanečky "nežrat".
|
|
|
Kudla2 |
|
(28.5.2014 12:15:00) To by mě taky zajímalo, vidět mu do hlavy.
Protože nevím, jestli to ti lidi dělají proto, že by byli krystalicky zlí, ti, co jsem je potkala, byli vlastně vnitřně docela rozházení a možná i nejistí.
Ale mé zkušenosti mi velí, že manipulátor je jako vzteklý pes - můžu uznávat, že je vlastně nemocný, může mi ho být líto, ale můj primární zájem je, aby mě nepokousal a podle toho se musím chovat. A pokud bude v mé blízkosti, je riziko, že mě pokouše, dost značné.
|
|
Bekla |
|
(28.5.2014 15:06:42) Já když se sesypu, tak jsem za tu špatnou, která neunese kritiku, ale nakonec je mi "odpuštěno". Když jsem naopak celkem v pohodě a snažím se nenechat se vydeptat, tak to někdy vyšumí a dál jedeme celkem v pohodě, ale dost často to manžel vnímá jako, že jeho výtky neberu dostatečně vážně, že se zajímám jenom o sebe, že jeho nerespektuji a v zásadě ještě přitvrdí. Daří se vám někomu být nad věcí (jak psala Martina, že to zvládala v minulém vztahu) a má to opravdu efekt, že by manipulace ustala? Protože já mám pocit, že to u nás spíš často situaci zhorší. Jinak souhlas, nejlepší je utéct, ale když to není úplně patologické a jsou ve hře děti a celkem fungující rodina, tak se snažím s tím prostě "něco dělat", i když znovu bych do toho rozhodně nešla, ale to vím až teď.
|
Martina, 3 synové |
|
(28.5.2014 15:10:02) Podle mě manipulace neustane. Je to jak popisuješ: někdy dá chvíli pokoj, ale ne nadlouho.
Dřív nebo později tě to přestane bavit.
|
|
Agatha Ch. |
|
(28.5.2014 15:10:49) Zpřísnit, být nad věcí, nebrat si osobně, odsekávat, nenechat si nic líbit se slovy - no a co, tak jsem taková. Bohužel, on už tě moc dobře zná a ví, že ty toho nejsi schopná. Pokud toho schopná náhodou budeš, piš si, že může přitvrdit - nerad by se loučil se svoji hračkou.
|
|
Kamisi |
|
(28.5.2014 16:01:08) Beklo, jo, jde to, ale sama, kdybych zůstala utopená v problémech a nerozhodla se je řešetit, bych to nedala. Jak píše Aghata - nebrat si řečené osobně, umět říct svůj názor, věřit si - to chce postupnou práci na sobě, to člověk nezvládne mávnutím proutku.
|
Kamisi |
|
(28.5.2014 16:18:46) Když tak čtu tyhle témata, tak popis "manipulátor" na mýho muže sedí, ale já ho tak nikdy nebrala. Ze začátku jsem si to neuvědomovala a ve chvíli, kdy jsem to chtěla začít řešit, tak jsem ho nechtěla "nálepkovat", protože v tu chvíli je ten člověk zařazenej a není východisko. A já jsem se nechtěla smířit s tím, že by to byl neřešitelnej problém, nechtěla jsem ho jako člověka odsoudit, protože na něm nebylo všechno špatný, jako není na nikom, ani na tom největším zločinci. Viděla jsem v souvislostech, proč se chová, jak se chová. A taky, proč se já chovám tak, jak se chovám.
Tak jsem šla po jednotlivých problémech, situacích, reakcích, uvědomovala jsem si postupně, co všechno já můžu změnit, protože druhýho nepředělám - svůj přístup, naučit se nebrat věci osobně, komunikovat, přestat se bát říct svůj názor. Ze začátku to mělo za následek ještě víc hádek, protože to bylo nový, že jsem se najednou začala ozývat. Ale postupně si to sedá. Tím, že spolu víc komunikujeme, si taky některý věci postupně uvědomuje, ale nebylo to hned. Celý je to proces a hodně záleží na úhlu pohledu. Ale jak jsem už psala - sama bych to nezvládla, naučila jsem se techniku, pomocí který dokážu odstranit svoje bloky a programy, který mi brání fungovat "normálně". Protože jestliže se někdo dostane do role oběti, jeho fungování není v pořádku, jinak by se do ní nedostal, z takovýho vztahu by utek hned na začátku.
|
Agatha Ch. |
|
(28.5.2014 17:26:31) Kamisi, ale pak bych se dostala do role, kdy bych byla neustále ve střehu, co se to zase děje. Promiň, ale když přijdu domů, tak si chci odpočinout, sklepat ze sebe stres nahromaděný přes celý den třeba v práci a ne si dávat pozor, co říkám já, co říká on, co se děje, jak se to děje a proč. Tohle by mě vážně velmi unavovalo - doslova - zažila jsem to.
|
Kamisi |
|
(28.5.2014 23:25:27) Takhle jsem to nemyslela. Když přijdeš domů, chceš ze sebe sklepat stres a dokážeš to, tak je všechno v pohodě. Když jsi vykolejená z toho, že partner něco..., tak ti stres ještě přibyde. Pak je potřeba tu situaci nějak uchopit, zorientovat se ve svých pocitech, zjistit, co tě vlastně štve a něco udělat, aby tě tyhle situace nestresovaly. Ty situace samy od sebe nezmizí, druhýho nezměním, jediný co můžu, změnit něco u sebe - svojí reakci, svoje myšlení, najít cestu, aby mě nevykolejila nějaká přiblblá, nesmyslná, absurdní věta.
|
|
|
Puma |
|
(28.5.2014 21:50:27) Kamisi, můžeš napsat jakou techniku používáš? Už jsem několikrát zaznamenala, ze jsi o něčem takovem psala, ale já si to nezapamatovala.:( Potřebuju se drobet narovnat, jsem sedm let na mateřské a už to se mnou mává. Sebevědomí cucám z okolí, ale to vlastní, bazální je jakési zbité.
|
Kamisi |
|
(28.5.2014 23:29:34) Metodu RUŠ, strašně mi pomohla. Ale jsou určitě i jiné možnosti.
|
|
|
Bekla |
|
(29.5.2014 11:19:26) Kamisi, vnímám to velmi podobně jako píšeš ty. A mluvím tady o situacích, kdy se jedná o manipulativní chování partnera většinou naučené z dosavadního života, ale jinak ten člověk není úplně patologický a má i jiné stránky, pro které stojí za to se snažit věci řešit. Chápu samozřejmě, že někdo může mít doma takového "manipulátora", kdy soužití s ním může i ohrožovat na životě, to je samozřejmě jiná.
Myslím, že první krok je určitě posílit sama sebe, být si jistý tím co dělám, abych tolik nepodléhala tomu, co se mi druhý snaží podsunout.
Také už jsem přišla na to, že nefunguje pláč a ublíženost - naštve se, že z něj dělám "zrůdu" a ze sebe chudinku, nefunguje vysvětlování, co a proč jsem udělala, jak jsem co myslela atd. - nebere to jako rozumný protinázor k diskusi, ale vnímá jako, že se vymlouvám a neberu vážně to, co mi on říká, nefunguje se naštvat a říct vše od plic - neustojím jeho překrucování skutečností a jsem pak tím víc označena za tu špatnou a původce všeho.
Funfuje spíš klidná reakce, musí mít pocit, že ho beru vážně, ale zároveň se z toho nesmím sesypat, což je tedy někdy fakt těžké. A také příklady jiného chování než manipulace, které může odkoukat od někoho v okolí.
Podívám se na metodu RUŠ, o které jsi psala. A budu ráda i za jiné podněty jak situaci alespoň zlepšit, neb úplně změnit to asi nepůjde nikdy. Pomohly vám nějaké knihy, nějaká inspirace, něco, co vás posílilo a posunulo dál? Je mi jasné, že se to nezmění přes noc, osobně jsme na cestě ke změně již 8let, ale něco se fakt zlepšilo, což mi dává naději pokračovat dál.
|
Kamisi |
|
(29.5.2014 21:04:47) Beklo, na začátku mi hodně pomohly Čtyři dohody - kniha i Duškovo vystoupení. Hlavně jedna z dohod - "neber si nic osobně". Jenže od teorie k praxi je daleko, zvládla jsem to až s těmi terapiemi.
|
Tylity |
|
(30.5.2014 8:54:06) Zřejmě v tom vztahu alespoň funguje (fungovala) komunikace. Pokud ale nelze komunikovat, tak bych chtěla vidět metodu, která s tím něco udělá (když si pán tvorsta myslí, že je normální a blázen jste vy...)
Můj ex se mi nikdy za nic neomluvil, nic neřešil - prostě třeba po výstupu, kdy mě zkopal (nemínila jsem mu podat můj telefon, aby mi ho zkontroloval a naopak jsem ho vypla a odmítla mu dát kód - bylo to ponižující) - odešel z bytu a když se vrátil, choval se, jako by se nic nestalo a o výstupu jsme už nikdy nemluvili - já ze strachu, aby se to neopakovalo a on - nevím, zřejmě se pro něj nic nestalo, on to vymazal z hlavy- a proto z jeho pohledu se asi po letech divil, co to proti nemu nám, vždyť on se tak nikdy nechoval...
Došlo to tak daleko, že když jsme jeli třeba na chalupu, nikdy jsem nevěděla, co cestou bude - jestli třeba chce zajet k bratrovi. Tak jsem sledovala, kdy hodí blinkr a zda bude odbočovat - abych se dozvěděla, co má v plánu. Sám nikdy nic neřekl, musela jsem předvídat.
V obchodě si zásadně dával do košíku, co uznal za vhodné a na co měl chuť, nestaral se, co se bude vařit,co je třeba koupit.. ale pozor - musela jsem to sledovat, protože když jsem náhodou v košíku měla již nějakou základní potravinu (třeba máslo) a jeho napadlo, že by si dal syrečky s máslíčkem, tak mi tam klidně hodil máslo znovu.. musela jsem v obchodě dávat pozor, kde je, protože on si šel, jak uznal za vhodné a mě seřval, kde se courám a kde jsem - vždy jsem se ho musela držet, jinak by byl problém - on nepočkal, nešel, kam jsem potřebovala.. jen jeho zájmy..
Myslím, že k odchodu mě nakonec dohnalo to jeho narůstající sobectví a despotismus.. celý život jsem jeho chování snášela, ale s rokama se jeho rysy zvýrazňovaly a má odolnost vůči tomu klesala.. ještě dnes mi z toho naskakuje husí kůže. A přitom to byl takový milý pán...
Tuhle jsem se večer rozplakala.. Můj manžel mi přinesl na talířku k TV jahody, které předtím donesl z obchodu.. s úsměvem.. a pak i mé malé.. a.. mně se vybavilo, jak jsem roky bojovala s ex, že dětem vždy snědl všechno ovoce, co jsem jim koupila - a za dřívějšího režimu i vystála fronty na banány a mandarinky.. sama si nevzala, aby bylo pro děti - a on jim vždy s odpuštěním všechno sežral, nikdy nic nekoupil (jenom pivo a tlačenku pro sebe... kus špeku..) Vzpomněla jsem si, jak jsem se roky rozčilovala a jak jsem s tím nemohla nic dělat, on to spolykal a pak dělal na děti opičky.. psí oči na mě... tatínek je přeci sedmiměsíční a potřebuje vitamínky... nejvíc... (měl 100 kg).... a střih.. dnešek a přede mnou talířek s jahodami.. nabídla jsem manželovi, ať si také ode mě vezme - odmítl, on už přeci měl, vzal si jahodu, když mi je připravoval, tyhle jsou jen pro mě.. a.. to už jsem ty slzy nepřemohla.. dal mi jich celkou misku, druhou holčičce.. sám si nic nevzal...
Můj táta nám jako dětem vždycky ze své porce vybral nejlepší maso a sám olízal kosti a chrupky, a vysvětloval, že právě to je na tom to nejlepší... stačila mu kůže... a.. já takového něco u ex nikdy nezažila - ten myslel jen na sebe.. a.. teď mám před očima doma zase to, co jsem znávala v dětství - a pláču.. chápete to??
Jak jde čas - tak mi prostě v hlavě zůstává - pozor na sobectví a despotismus... to už nikdy... ten člověk se nezmění, dovede se jen chvilkově přetvařovat, aby zaujal...
|
Puma |
|
(30.5.2014 10:29:27) Jsem ráda ze tebe, žes mu to utla.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|