Kudlo,
má zkušenost byla taková, že nepřipadá neudělat, co se očekává - protože by nastalo neskutečné ovzduší, nakonec jsem byla člověk, co má takový strach udělat něco podle sebe, že ještě chvíli a skutečně bych skočila pod vlak nebo skončila na psychiatrii - byla jsem tak prostě vycvičená a manipulátor už vůbec neměl práci mě ovládat, já byla jak cvičený pes.. spouštěly se samy od sebe podmíněné reflexy (s tím stále bojuji).. Byla jsem prakticky permanentně zneužívaná a neuměla jsem s tím nic dělat - jakmile bych se proti tomu postavila, přišlo by něco hrozného a mě se už samy jen při té představě spouštěly pocity hrozného strachu..

Pro mě bylo řešením odejít. Jediným možným. A velkým štěstím, že nový partner je naprosto jiného ražení - neuměla bych se totiž opět manipulaci bránit, tedy jediným řešením je žít s člověkem, který takto druhého neovládá a nemanipuluje.. myslím, že se mi to povedlo a právě na rozdílech těchto dvou partnerských vztahů začínám jasně vidět principy a mechanismus manipulace, kam to vede.. a jak to je nebezpečné a chápu naprosoto ženy (i muže), kteří v něčem takovém žijí, že to nevidí a když to začnou vidět, tak si s tím neví rady a připadají si bezmocní.. prožila jsem si to.