louda |
|
(13.11.2013 21:35:11) Myslím, že bys to měla řešit s psychologem.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 21:42:36) řeším to s psychologem - tam mi řekli, že to může být psychická nemoc, děděná v mužské linii.. ale jsou to jen dohady, stále přemýšlím, co se musí stát v hlavě člověka, co se takto zle s sprostě dokáže chovat k matce, která ho miluje.. co takový člověk mus mít za povahu, za vlastnosti.. co můj syn podědil.. prostě o tom všem stále přemýšlím.. nechápu..
Kdybych byla vražedkyně, trestaná osoba, vyvrhel - i takovéto matky jejich děti nakonec milují.. Ale já jsem normální ženská, co žije normální život, chodí do práce a vychoovám nejmladší z dětí, splácím hypotéku - pouze jsem měla důvod odejít od manžela.. prostě nechápu..
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 21:48:55) nemám odpověď, nevím o čem s psychologem hovoříte a vzdělaná v tomhle nejsem,
ale připadá mi zvláštní, že se divíš a že řešíte psychickou nemoc, když jsi tu x krát psala, jak otec ovlivňuje děti, jaký je manipulátor a že tě dost nenávidí.
Ty jsi vyvrhel dle mínění otce tvého dítěte (ale soudím dle toho, co jsi psala) a překvapuje mne, že se divíš, že ovlivňované dítě se chová nějak, natož psycholog.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 21:52:10) Terezo, divím se.
Jednak se již nejedná o dítě - ale o dospělého člověka. Ale domnívám se, že ta manipulace, když fungovala na mě, může fungovat i na dospělého syna. A ano, divím se - stále se divím. Tyhle věci se nedají přijmout ze dne na den, prý to trvá hodně dlouho. I psycholožka mi říkala, že nemám spěchat, že to chce čas.
Je to.. jako bych chvílema viděla.. a pak zase oslepla.. jenže již vím, že jsem viděla a jaké to bylo..... a jednou věřím, že vidět budu.. Jestli to někdo zažil, tak snad pochopí, co tím chci říct..
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 21:59:21) Já mám ráda svého tátu a je docela patologický, umravňujeme ho, co se dá i vůči mámě. Mamča je taky nějaká, je jich obou dost. Jsme rádi, že jsou spolu, ale někdy je to i o nervy naše, jakože dětí. A jsme dospělí všichni.
Tobě x let trvalo, než ses zbavila člověka, kterého jsi někde čistě náhodou potkala....
A to dítě - i když dospělý - to má jako naprosto jinou porci. Já ho neomlouvám, ale myslím, že o mnoha událostech mezi vámi vůbec neví a je zpracovanej tatínkem.
Tak když ti řekl odborník, že je syn nemocný, tak asi ano.
|
|
|
|
louda |
|
(13.11.2013 21:51:42) To tady nikdo neposoudí. Psycholog neurčuje diagnózu psychické poruchy, měl by ti poradit právě s těmi otázkami, které tě zajímají. Pochopila jsem správně, že řešíš soudně to, že tě syn okradl? Já mám zkušenost osobní. Na matku jsem vyloženě vulgární nebyla, ale v podstatě jako kdyby pro mě neexistovala. Taky dodnes nemůže pochopit, čím se provinila a dává náš vztah za vinu mně a mojí povaze. Vždycky mě milovala, snažila se, abych se měla co nejlépe, podporovala mě, nepamatuji fyzické tresty.. přesto její psychický teror mě pronásleduje dodnes. Nemocná byla především ona, na mě to stopy zanechalo a pro jistotu pravidelně svoje výchovné postupy konzultuji s výbornou dětskou psycholožkou, abych měla jistotu, že synovi poskytnu veškeré podmínky k tomu, aby z něj vyrostl šťastný člověk.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 21:56:22) loudo, ale já ty děti mám tři a takto patologický vztah mám jen s jedním - a chovala jsem se k nim stejně, alespoň jsem se snažila. Nebyl tu teror, ani psychický a ani jiný.. syn, jak dospíval, tak se ke mně přestával chovat jako k matce, ale čím dál víc jako k nějaké holce, která ho má poslouchat.. začal si dělat nároky na můj majetek - který přeci nepatří mě, ale "rodině" - tedy otci a jemu... přestala jsem mít veškerá práva a úctu..
|
louda |
|
(13.11.2013 22:01:28) Každé dítě je svá osobnost, každé si zažilo trochu něco jiného a jinak citlivě to mohlo vnímat. To o tom teroru nebylo myšleno na tebe, jen jsem uvedla příklad z naší rodiny, na který ses ptala.
|
|
louda |
|
(13.11.2013 22:19:32) Vtip je v tom, že moje matka taky netuší, co udělala špatně. Jednou jsem se jí to snažila vysvětlit, ale zaplavila mě jen vlnou dalších výčitek. Mám sourozence a ten jakž takž s ní vychází.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 22:22:37) louda
.. jenže já chci pochopit, co je špatně - na mé straně, na straně mých dětí či jejich otce.. Bavím se se svým synem a stále dokola to čtu, co mi napsal - vidím tam patologii.. pro mě to není normální.. jen nevím, jak to vidí jiní, co nejsou emočně ovlivněni..
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 23:04:55) i já.
Prostě tohle je komunikace asi před soudem...
Tak těžko můžu čekat odezvu jinou, natož když si i když dospělák myslí, že jsem zdroj maléru, zpracováván soustavně protistranou.
Chápu touhu se bránit, ale....je docela předpokladem, že to nemusí dopadnout dobře, že děti to budou brát jako já. Nakonec využití děti v bojích bývá dost obvyklé.
To, že je to sviňárna, která se podepíše na nich, je pro mnohé nedůležitý pocit.
|
|
Tylity |
|
(13.11.2013 23:14:57) zefýr
to není o tom, abys měla k někomu sympatii - ten rozhovor mám schovaný a jednou ho použiji. Život sám přinese odpověď, ale bude to trvat desítky let..
Podělala jsem všechno tím, že jsem příliš milovala své děti a nemožně se rozdávala, žila život pro jiné a nikoli svůj - toto jsou důsledky, a může se to stát kde komu.. po spoustě let, a člověk se zase bude divit, jak je to možné, vždyť to je můj andílek....
hm... nebo jsem měla dál v té rodině zůstat a žít ten jejich úžasný život? V tom případě by si dodnes syn s otcem připíjeli na to, jak se mě zbaví a přihrnou mě v lese, a k vánocům mi koupili nějaký nudný dárek s mašlí - protože to se ve slušných rodinách přeci dělá.. Co by mi chybělo? Měla bych svého syna, nebyl by vůči mě sprostý a já si myslela, že tak žijí všichni - že to je normální..
|
|
|
|
|
Tylity |
|
(13.11.2013 22:25:25) louda
ale já vycházím dobře se svými dvěma dcerami a i s dcerou svého partnera, mám tedy tři dcery v různém věku, není o vztazích "jakž takž" - je nám spolu dobře.. Ano, dcery to mohou vnímat jinak, ale máme doma pohodu, dostávám od všech pusy, smějeme se spolu, telefonujeme, se starší, co zde nebydlí se navštěvujeme..... hm.. problém je jen syn.. a prohlubuje se, vyostřuje.. proto přemýšlím o té psychologické poruše..
|
louda |
|
(13.11.2013 22:30:29) Přečetla jsem ten váš rozhovor. Je to strašidelné. Léčit byste se měli oba, jste na sebe oba hnusní, jeden druhého urážíte. Nech ho být, tímhle nic nedokážeš. Myslím, že váš vztah ještě není ztracený, zatím je ještě ochotný s tebou komunikovat, i když na strašné úrovni. Já zprávy mé matky už opravdu ignoruji. Dej se do kupy a třeba se to nějak vytříbí samo, hlavně už nelij olej do ohně.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 22:32:31) louda
my spolu nekomunikujeme. Ten rozhovor byl jediný po dvou letech.. pak se ještě vyhrotil jeho hodně sprostými nadávkami - to tam již není..
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 22:57:02) četla jsem kousek rozhovoru, co jsi poskytla.
A nějak mi nadávky připadají jako logický vyústění. Osobně mne tedy překvapilo, že jsi nebouchla ty jako piliňáky. Na straně druhé, chovala jsi se velmi - jak to sděllit? bezemociálně? slušně a v pořádku a čemu to prospělo?
Oč vlastně jde? Aby tě syn pochopil, měl rád? Nebo se choval alespoň slušně?
|
Tylity |
|
(13.11.2013 23:02:13) Nejsem hysterka, vždy jsem se chovala klidně. Do té doby jsem stáe synovi domlouvala, vysvětlovala - toto byl zlom, kdy jsem se rozhodla chovat tvrdě a stroze, změnit své chování vůči němu. Došla jsem k závěru, že musím změnit své chování. Že si někteří lidé nezaslouží lásku. A že se nesmím dál nechat zraňovat.
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 23:18:33) za mne příšerné od počátku do konce, ale vůbec by mne nezaujala sprostá slova - celé to bylo vulgární a sprosté bez ohledu na slova.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 23:23:55) Terezo, vulgárností jsem si v té rodině užila víc než dost. Takto se lidé k sobě nechovají, v mé současné rodině nic takového není, můj partner je jiný. Ta rodina by mě dohnala k sebevraždě - ten klid v rozhovoru a tvrdost z mé strany je "umělá" - cílená. Syn zakrýval hysterii.. Dodnes nevím, zda ty podvody, co se dnes řeší - se zrodily v hlavě otce nebo syna, ale je to jedno, jsou oba stejní. Rodina, kde jeden okrade druhého.. vysměje se mu a má radost, jak druhého ošidil.. Manželství, kde manžel závidí manželce dědictví po rodičích a není ho schopen rozchodit.. a nakonec se soustředí na to, aby ji o ně připravil.. ponižuje.. co z toho mohlo vzniknout dobrého??
Učili mě.. mamka.. že musím všechno vydržet.. hm.. dnes se teprve učím, že nemusím všechno vydržet, že si nemusím všechno nechat líbit, že mám svá práva. A že vůbec nejsem hrozná.
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 23:34:03) věřím a za mne, - no právě. Ty jsi si toho muže vybrala, či ho potkala, stalo se, ale měla jsi možnost vybrat si. To není tvoje vina, že jsi nalítla a že lhal.
Ale děti vyrostly ve vztahu poddajná matka, frajer otec, tak 15-20 let takhle žily? Aniž to vnímaly?
Taky jsi psala, že se k dětem vždy choval dobře a že o tom, co se děje mezi vámi věděly prd...
Ty jsi to všechno pro ně zabila, rozdělila rodinu, rvačky o majetek.. - sama jsi psala, že dcery už vědí. Nech uzrát i syna. Podle mého jiná cesta není.
|
|
NovákováM |
|
(13.11.2013 23:38:13) zdaleka jsem nebyla týraná a ovládaná jako ty. A jak jsem chtěla mít dítě, tak od jistého momentu ne s ním. A jsem za to vděčná, že se nepodařilo.
jsem ráda, že jsem to přežila s jizvami na duši a na těle ...vlastně mi to prospělo, - že jsem začala vnímat jiné nastavení - ale bezdětní.
|
Tylity |
|
(13.11.2013 23:54:10) Vazne si myslis, ze me tyrali? Ne, toto je bezny zivot ceskych i jinych zen... vetsina jich to vydrzi... ocekava se to od nich a ocekava se mlceni.. tak to je spravne, neutika se...
|
Líza |
|
(14.11.2013 5:47:40) Tylity, ne, nelži si do kapsy, tohle, co zde několik let popisuješ, NENÍ běžný život českých žen.
|
|
|
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 8:32:06) Tylity, já tě chápu, je to těžký, měla jsem to dlouhou dobu nastavený podobně jako ty. Než jsem pochopila, že aby se změnil můj život, musím se změnit já.
Snaž se brát situaci jaká je, i když se ti v tuhle chvíli zdá být nepřekonatelně zlá a pochopit, proč vznikla. Nic si nevyčítat, to nikam nevede. Jen pochopit. To, proč je tvůj syn takový jaký je, souvisí s tím, 1) co si sebou do tohoto života přinesl (co je vrozené) 2) jaké bylo jeho dětství, především jeho rodiče, co se od nich naučil. To, jaká jsi ty, proč jsi na sobě nechala po leta dříví štípat, souvisí zase s tvým dětstvím, tvými rodiči (vychovateli), s tím, jak se k tobě chovali, jak tě vychovávali. Rodiče ale taky jednali jak nejlíp dokázali na základě svých předchozích zkušeností, takže výčitky vůči komukoliv nemají smysl.
Všechno, co se nám děje, je založeno na příčině a důsledku. Zároveň je taky možný svůj postoj kdykoliv změnit. Není to úplně snadný, ale jde to. A jediná cesta je - začít u sebe. Tím, že změníš sebe, svoje postoje, svoje reakce, začnou se pozvolna měnit i tvoje vztahy.
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 8:49:35) Tuten, tvoje máma to z nějakýho důvodu nedokázala dřív. Ono není tak snadný se vzepřít tomu, v čem žiješ 20, 30 let, někdo se z toho nevyhrabe celý život. Smutný je, že to člověku začne často docházet až ve chvíli, kdy má svoje děti a vidí ty důsledky na nich, má plno práce a v tom nejhorším shonu má něco měnit na sobě. Ale jinak to nejde.
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 9:07:51) Tuten, no jasně, zrovna tenhle týden jsem se přistihla, že to, co jsem nejvíc nesnášela, jak se ke mně máma chovala, jsem v nouzi použila na syna. Ale už to, že jsem si to uvědomila, mi pomohlo hledat cestu, jak to dělat jinak. Je to dlouhodobej a možná neustálej proces, ale když se člověk zbaví nejhoršího, pak už to jde snadnějc.
Jestli chceš rozklíčovat, proč se tvoje máma chovala tak, jak se chovala, podívej se pod drobnohledem na její dětství. Ona tam nemusela mít vyloženě násilí, stačilo, že se jako dítě naučila třeba na slovo poslouchat. (Tohohle programu zrovna jsem se zbavovala pěkně dlouho a řekla bych, že je to základ problému všech obětí ve vztazích)
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 11:26:44) Jste s mámou na dobrý cestě a ještě se to může zlepšit, když budete chtít. Tvoje máma je úžasná, že se snaží něco dělat, spousta lidí to vzdá. Mám taky takovou mámu, taky na spoustu věcí začala přicházet, až když už jsem byla dospělá a dokázala se vyhrabat z velkých zkoušek života (manžel alkoholik, smrt dvou dalších partnerů, syn alkoholik, jeho smrt). Po několika náročných vztazích našla před šedesátkou skoro pohádkový vztah, jsou spolu už dvanáct let, stále cestují, postavili dům, máma se učí anglicky, život si doslova užívá, je pořád plná energie a optimismu. Máma je mým velkým učitelem v tom, že možný je všechno, co si dovolíme, a že začít se dá v každým věku, nikdy není pozdě.
|
|
|
|
|
|
|
Monty |
|
(14.11.2013 8:44:53) Ale on není jen jeden univerzálně platný model. Dítě může chování rodiče bezvýhradně přijmout/převzít, nebo se vůči němu zásadně vymezit, nebo "něco mezi tím", tzn. něco si vezme a něco shledá špatným, takže to neopakuje.
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 8:54:28) Monty, to jistě. V každém případě ale prostředí v dětství má obrovský vliv na dítě. Nemusí to být vždy tak viditelné jako u Tility. A někdo si s tím umí poradit velmi brzy, to pak zase záleží taky na tom "vrozeném" aspektu.
|
|
|
louda |
|
(14.11.2013 18:17:41) Souhlasím, pěkně napsáno.
|
|
|
Monty |
|
(14.11.2013 8:39:23) Tylity, ty sis vytvořila určitý alibistický konstrukt, ve kterém se plácáš už řadu let, protože na jedné straně tvrdíš, jak "tvoje manželství bylo normální a má to tak většina žen" (nemá) a na druhé straně popisuješ, jak s tebou manžel oral a jak tě týral, až jsi nakonec odešla/utekla. Už by sis měla vybrat, jestli jsi nevděčná a proradná "sketa", co opustila Pana Ideála, nebo jestli ses konečně vymanila ze spárů psychopata a budeš se z toho léčit. Lidi dokážou uvěřit čemukoli, co je pro ně pohodlné nebo bezpečné, event. co jim někdo natluče do hlav. Podívej se třeba, čemu věří lidé v Severní Koreji. Anebo nevěří a předstírají to? Co myslíš? Znáš přece tezi jistého ministra propagandy o tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou...
|
|
Vítr z hor |
|
(14.11.2013 8:57:28) Především si myslím, že tě týral tvůj manžel. Podle toho, co píšeš, bych řekla, že jsi ještě neuvěřila ani tomuto základnímu bodu. Rozhodně bysis měla přečíst nějakou knihu o mechanismech manipulace a násilí, pak možná spoustu věcí pochopíš. Možná by pro tebe byla překvapením i pouhá definice násilí, protože ho evidentně pokládáš za normální. Především bys ale měla chápat to, že tvůj syn byl obětí násilí, z čehož vyplývá jeho dnešní chování – pokud je dítě svědkem násilí (např. jednoho rodiče na druhém, a do toho se prosím počítá i psychické násilí), je zároveň jeho obětí! Z toho si lidé nesou následky celý život a násilí je pro ně běžným stavem – stávají se později jak násilníky, tak oběťmi. Předpokládám, že tvůj syn, v dětství obětí násilí, se nyní stal sám násilníkem, toto násilí páchá na tobě.
Jediným způsobem, jak zamezit tomuto násilí, je přerušit kontakt mezi obětí a násilníkem, tedy mezi tebou a tvým synem, nebo jej omezit na nutné minimum. I když tě nejspíš má rád, jakkoli jsou vaše vztahy patologické, nedokáže se k tobě chovat jinak a především – ty nemáš žádnou možnost toto jeho chování změnit. Pokud jsou snad tvé dcery svědky toho, jak se syn k tobě chová, nebo si čtou záznamy vašich hádek, vystavuješ i je dalšímu násilí. Je také pravděpodobné, že v budoucnu i ony zaujmou své místo jako účastnice domácího násilí. Podvědomě si vyhledají svého násilníka, nebo někoho natolik slabého, na kom budou moci páchat toto násilí samy. Ať už ti to připadá jakkoliv, musíš tuto hrůzu co nejdřív zastavit, dlužíš to svým dcerám.
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 9:16:21) Já to vidím tak, že problémy ve vztazích, které nemáme vyřešené (se svým otcem či matkou) instinktivně chceme vyřešit (možná je to základní princip našeho bytí), proto si najdeme partnera, který nám zrcadlí všechno, co nemáme vyřešeno z dřívějšího vztahu. Pokud se s partnerem rozejdeme a ze vztahu se nepoučíme, něco na sobě nezměníme, najdeme si dalšího, se kterým budeme řešit podobný věci.
|
Monty |
|
(14.11.2013 9:22:53) Kamisi, jak "vyřešeno"? Jsou lidé, kteří spolu vyjdou a jsou kompatibilní, a pak lidé, co spolu nevyjdou, ani kdyby se rozkrájeli. A tihle lidé můžou být klidně rodič a dítě. Co si mají vzájemně řešit? Tu podstatu nezměníš. Moje matka vůči mně vystupovala jako impulsívní, hysterická, agresivní - vůči jiným lidem ne, protože ti ji tolik nes.ali, s prominutím. Nemůžu vyřešit, že jsem se narodila matce, ke který se jaksi nehodím, jediný, co jsem si z toho vzala a čeho se držím je to, že takový projevy chování nesnáším, jsou mi protivný a držím se stranou od lidí, co se tak chovají.
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 9:35:11) Monty, "vyřešit" problémy ve vztahu = vyrovnat se s nimi, pochopit, nenechat se jimi dál ovlivňovat, vše přijmout, dotyčnému odpustit. Osvobodit se od vlivu druhého, ale ne jen fyzicky, hlavně psychicky.
V mém chápání světa ses navíc svojí matce nenarodila náhodou a ne náhodou jsi s ní měla ty problémy, které jsi měla. Všechno má svůj důvod, nic se neděje jen tak.
|
Monty |
|
(14.11.2013 11:26:18) Když já na tohle nevěřím, na to jsem moc velký pragmatik. U svého dítěte vidím a dokážu přesně vystopovat genezi jeho povahy, vlivy, které na něj působily, vím, proč je takový, jaký je - a vím to i u své matky. Rozdíl je v tom, že matka se nikdy nesnažila rozumět mně nebo sestře, ona to pokládá za nesmyslné. V jejím nastavení existuje něco jako "správné dítě" a do téhle šablony se ho pak snaží nacpat i proti jeho vůli. Já to mám přesně naopak, snažím se porozumět tomu, jaké moje dítě je a pak mu pomáhat zvládat problémy, které z toho vyplývají.
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 11:34:56) Monty, ono je v zásadě jedno, čemu věříš nebo nevěříš. Důležitý je, jestli jsi šťastná. To je ukazatel toho, že je všechno v pořádku. Jak tě něco v tvým životě štve, tam máš slabý místo a je na tobě, jestli s tím něco chceš udělat nebo ne.
|
|
|
Kamisi |
|
(14.11.2013 11:27:17) Život je hra a je na nás, jak jí hrajeme.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|