Tylity, všichni (nebo drtivá většina z nás) s láskou vychováváme své děti a milujeme je. Ale nikdo z nás nemůže říct, že by jim nikdy ničím neublížil (jistě ne záměrně, většinou nevědomě, mnohé z toho si neuvědomujeme doteď). Tvoje "já jsem mu nikdy... a on mi tohle..." zní velice nezrale, až infantilně (tuto větnou konstrukci slýchám často od svých předškolních dětí).

Nemůžu soudit, čím jsi mu ublížila ty, větší "vinu" na tom bude mít jeho otec a jeho chování k tobě (a ty, že jsi to připustila). Ale i kdyby ne, tak ano - lidé se k sobě nechovají vždy hezky nebo alespoň se základní mírou slušnosti. Někdy si ubližují, a není to vždy odplata, velice často lidé ubližují někomu jinému (často slabšímu) než kdo ublížil nebo ubližuje jim. Tvůj syn má silně negativní vzor ve svém otci, psychickou poruchu bych do toho nepletla (i když samozřejmě i to je možné, různou mírou poruchy osobnosti může trpět kde kdo).

Co nejhoršího jsem řekla já své matce? To asi vyhraju tuhle soutěž. Řekla jsem jí, že si přeju, aby byla mrtvá.