| hrúda |
 |
(2.5.2010 16:13:35)
Plánujeme třetí dítě a v souvislosti s tím se vynořují vzpomínky na první měsíce života mého staršího syna.
Byl vymodlený a narozený po rizikovém těhotenství, dva měsíce jsem strávila v nemocnici, abychom to dotáhli do zdárného konce. Těšila jsem se hodně. Na vůni miminka, na koupání, kojení. Byla jsem připravena na to, že se příliš nevyspím, že to nebude vždy jen krásné. Ovšem to, co nastalo, jsem neočekávala. Synek byl velice náročný, plakal téměř neustále, v noci se budil na kojení po dvaceti minutách. Postupně jsem se dostala do situace, kdy jsem měla strach jít na wc, aby nekřičel. Měla jsem strach si jít alespoň namazat pečivo, díky čemuž jsem se obvykle najedla jednou za dva dny. Rozum pod tlakem každodenního kolotoče odešel někam daleko a já měla pocit, že toto vše patří k mateřství, že musím vydržet. Kolem mě byly samé usměvavé maminky a já si připadala neschopná, nevděčná- mám přece zdravé dítě, tak nač si stěžovat. Jenže jak míjely dny a týdny, začala jsem syna vyloženě nenávidět, nesnášela jsem lidi, kteří se skláněli nad kočárkem a chválili to malé stvoření v něm. Byla jsem hnána mateřskými instinkty ho obstarat, dbát na to, aby neměl hlad, nebyl mokrý atd, ale moje představy se ubíraly zcela jiným směrem. Chtěla jsem ho někam odvézt, nechat ho v čekárně, naložit kočárek do vlaku a utéct. Už nikdy neslyšet ten jeho jekot, moci se vyspat a najíst kdy chci. Takto jsem žila zhruba devět měsíců, potom ty šílené pocity začaly ustupovat. Celou tu dobu jsem se považovala za nemožnou, zlou ženskou, která nikdy neměla mít děti. Občas jsem uvažovala o sebevraždě a představa jiné ženy, která po mé smrti přijde a konečně se postará o syna i manžela tak, jak se sluší a patří, mě provázela v podstatě celým tím obdobím.
Proto se ptám, hovoří se o této možnosti na předporodních kurzech? Dozvíte se tam, že mateřství nemusí být vždy krásné, že narození dítěte, byť 100% chtěného, nemusí znamenat jen radost, že může opravdu hodně bolet? Že vlivem hormonů může dojít k opravdovému maléru, poradí vám, kam se v tom případě obrátit? Je to vysvětleno také budoucímu otci?
Díky za případné reakce a omlouvám se za román. 
|
| remus | 
|
(2.5.2010 16:20:19)
Lalial, v tvém případě bude druhé dítě hodné jako odměna za to, že jsi to všechno zvládla a vydržela, uvidíš
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:23:19)
Tinus, druhé dítě bylo a je průměrné. Samozřejmě jsem o tomto uvažovala i před jeho narozením, ovšem tehdy jsme neměli připojení k netu, proto jsem téma založila až nyní.
|
| remus |
|
(2.5.2010 16:27:24)
Aha, myy také neměli připojení k netu, dcerka mi nespala celý první rok, já depici neměla, až pak u malýho, když mi onemocněl -měl tedy jen trošku kašel, nic víc, v 6ti týdnech, pak jsem se nějak rozjela, měla jsem pocity úzkosti a strachu, pak to přešlo, každopádně na předporodním kurzu jsem o tom neslyšela ani slovo
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:32:12)
Já mám právě pocit, že zrovna tomuto by měla být věnována jedna celá lekce.
Já se s tím vším začala kamarádkám a známým svěřovat až po roce věku syna. Všichni se shodli na tom, že on rozhodně nebyl standardní dítě a že to nebyla má vina... tohle jsem v sobě zpracovávala minimálně další půlrok. Podle mě, to celé nastartovala únava, naprosté vyčerpání. Bohužel jsem si myslela, že 15x za 7 hodin během noci vstává každá matka a jen já jsem neschopná to zvládnout.
|
| *Aida* | 
|
(2.5.2010 16:44:30)
Lalial,
hele ja jsem se o poporodni depresi pozdeji zajimala i tak nejak profesne. Pracuji jako dobrovolnik dodnes pro jednu organizaci, jmenuje se Sure Start a je to takova iniciativa britske vlady podporovat socialne slabe rodiny s detma do 5ti let.
V roce 2005 jsem spolupracovala na vytvoreni sluzeb pro matky s poporodni depresi. Tedy na jskemsi reseni v dane oblasti. Pokud ctes anglicky, tak se mrkni sem: http://www.ness.bbk.ac.uk/support/local-evaluation-findings/documents/1326.pdf
Ta zenska s ceskym krestnim jmenem v acknowledgements jsem ja .
Nikdo nevi, z ceho poporodni deprese vznika. Jsou urcite rizikove faktory, ale nelze predem rict, ze ta a ta ji bude mit. A rozhodne to neni chyba te zeny, na to zapomen. Je to nemoc a je treba ji resit. Nejen kvuli te zene, ale i kvuli jejimu diteti. Studie ukazuji, ze deti matek s PPD kognitivne zaostavaji jeste v 5ti letech. Ale bohuzel je spolecnost nastavena tak, ze cokoliv tykajici se mentalniho stavu je tabu a moc se o tom nemluvi a hlavne at nejsem za "divnou".
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:52:59)
Aido, díky za odkaz, prostuduji večer.
|
|
|
| remus |
|
(2.5.2010 16:49:02)
No abych ti pravdu řekla, tak já si tenkrtá s dcerkou také říkala, jak po tomhle může ještě dobrovolně chtít druhé dítě ! Pak jsem se poptala a zjistila, že mimča mých známých spí v pohodě i celou noc nebo se normáloně vzbdí jen jednou, takže mé dítě vybočuje, každopádně jsem v té době byla taky totálně hotová a nedržet se venku kočárku, tak jsem snad ani nemohla jít, hrozně moc mi pomáhala přežít jěždění na koni, tam jsem čerpala obrovskou sílu, teď na to nemám čas a je to i finančně náročné, tak nejezdím a ta síla ze zvířat mi opravdu mmoc chybí
|
|
|
|
|
| Maťa. | 
|
(2.5.2010 16:44:06)
No...ja som si to takto tiež zažila...2x..aj s tým častým kojením a krikom..ja neviem, čo to je "hodné dítě"
Lalial, ale aby som Ti nebrala vítr z plachát, druhého zvládam predsa len lepšie, bo som vycvičená z prvého
A aj tak ich milujem, aj keď mám extrémne náročné obe deti a niekedy by som ich obrazne povedané "vyhodila z okna".
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 16:46:27)
Inak teda, na našom kurzu (do ktorého som chodila u prvého tehotenstva od 14. tt do konca) sa o týchto pocitoch hovorilo. Tudíž som vedela a bola na to pripravená viacej, než bez toho.
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 16:52:57)
Jo..inak mladší má rok a pol a túto noc bol hore 7x zase...brácha svého bráchy.. (ten má už 4 a konečne spí až na občasné hlasité snívanie)
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:53:56)
Maťa, máme velmi podobné děti...
|
|
|
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:48:00)
Maťa, on mladší taky není vyloženě andílek. Jsou mu dva roky, spát chodí kolem půlnoci, běžně za noc 5x vzhůru. Zloběj oba, ale momentálně už je to zvládnutelné.
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 16:54:00)
Lalial ahá, tak dve už máš No jo, myslím, že sme sa u prvých vycvičili))
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:55:18)
Maťa, jj, mám dva kluky... přičemž teď během plánování čísla tři mám obavy, aby případné stavy mé psychiky nějak neohrozily právě ty dva.
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 16:59:14)
Tož..tak to je odvaha po dvoch divochoch) Mňa taťka "straší" furt, že "ještě tu holčičku")))
P. S. Ale inak, u prvého som mala fakt peklo, bo k tomu nevyspaniu a depkám sa pridal i rozvod (rozviedla som sa v synovom roku, partnera som poznala až potom, on nebol dovod, čiže som zostala dočasne na všetko fakt sama, rodina 350 km ďaleko...) Boli to hrozné časy, ale naučilo ma to, že človek dokáže zmobilizovať sily aj napriek tomu, že si myslí, že už je v koncoch. A keď už to je úplne zlé (nie všetko možeme ovplyvniť), tak aj odborník može pomocť. Prvého syna mám po letitom čakaní (9 rokov) a napriek tomu som bola po porodu zaskočená a zúfalá...atd. atd. Je dobre o tom písať, nech ostatné vedia, že sa to naozaj može stať a že to s láskou k dítku nemá prachnič spoločného.
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 17:01:21)
Upřímně, nemít manžela, tak dnes nejsem... protože on po tu dobu táhnul naprosto celou domácnost. A denně jezdil se synem ven i když byl jen v body, dupačkách a omotaný do tří mých svetrů- byla zima a já nebyla schopná ho obléct.
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 17:03:31)
To som práve chcela napísať, že je DOLEŽITÉ, aby partneri vedeli, ako to može prebiehať, čo žena može cítiť, jak to s ňou može "plieskať" atd. Lebo sú to potom oni, čo dokážu partnerku podržať, prípadne ju naviesť k odborníkovi atd.. MANŽELIA A PARTNERI by mali byť fakt informovaní dopredu. Že sa to može stať a docela často stáva..
|
|
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 17:03:03)
Maťa, no tak šup do holčičky, můj muž po ní taky bezmezně touží. 
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 17:03:53)
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 17:07:13)
Co si budeme povídat, bude to zase kluk, tím jsem si jistá, ačkoli ještě ani není "na cestě".
|
| remus |
|
(2.5.2010 17:10:47)
Hele já mám dvě známé - jedna chtěla holku a má tři kluky, druhá kluka a má tři holky, ale je fakt, že to obě berou s nprostým nadhledem a kkluci a holky jsou si "parťáci", ono je ve finále úplně jedno, jestli máš kluky nebo holky, hlavně že jsou zdraví a ty taky, jedna moje spolužačka minulý týden porodila holčičku - má doma kluka a teď s ní leží v nemocnici, měla zkaženou plodovou vodu a nikdo teď nevím, jak na tom malá bude
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 17:15:02)
Tinus, tak samozřejmě zdraví je na prvním místě. Ostatně u nás po dceři touží hlavně manžel.
|
|
| Beruška+J02A07T10 | 
|
(2.5.2010 17:57:49)
tinus.. já takhle skoro před osmi lety porodila syna v 37.tt - zkažená plodová voda - hodinu po porodu přestal dýchat. Bylo to mé první dítě. bylo to neskutečných 10 dní v nemocnici, kdy nikdo nevěděl co bude. Dle rentgenu totiž nejsou dr schopní říct, zda se jedná o zánět plíce nebo plíci nedovyvinutou.
Dvě hodiny po porodu mu zavedli kanylu do hlavy, antibiotika a strčili ho do inkubátoru.
Dnes je to ale v rámci možností zdravej osmiletej kluk. Sice první rok měl 6x antibiotika, ale přes původní hodně špatné prognozy a apgar skore (které jsem až po narození dcery zjistila, že měl 30% šanci na přežití) je dnes zdraví.
Ať se kamarádka drží, budu na ni moc myslet, já byla tenkrát naprosto zoufalá. Krom toho první tři dny, jsem za ním jen chodila, protože na intermediárním centru pro mě nebylo lůžko a on tam musel být.
|
| remus |
|
(2.5.2010 18:31:22)
Děsný, až po přečtení některých životních zkušeností si člověk začne vážit toho, co pokládal za normální! Já jí taky držím palce a myslím na ní, moc si holčičku přála, tak ať jí to dopadne dobře, znám ještě jeden případ zkažené plodové vody a ten dobře nedopadl, i když dítě přežilo, nese doživotní vážné následky, jeho máma je ale velmi silná osobnost, otec to neunesl, ona ano.
|
|
|
|
|
|
| remus |
|
(2.5.2010 17:06:39)
tak to abych začala udílet rady, jak na ni
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| *Aida* |
|
(2.5.2010 16:28:00)
Lalial,
Taky jsem mela poporodni depresi po narozeni nejstarsiho syna. Trvalo mi docela dlouho, nez jsem si to uvedomila. Nastesti lide kolem me to videli mnohem driv a spolecnymi silami me podporili a nakonec jsem brala antidepresiva a pak uz to bylo ok.
Ale mas ted mnohem vetsi riziko, ze se Ti deprese vrati. Tak bacha na to. Me ted doktorka ve spojeni se soucasnymi problemy hodne zpovidala, jak se citim a tak a rekla mi na rovinu, ze to muze v tomhle stresu zase prijit. Spoleham na manzela, ze by to poznal, zrovna dneska jsme se o tom bavili. Urgovala jsem ho, at na me da pozor. Ono clovek sam to zpocatku tak nejak nevnima.
Na kursu jsem byla jen jednou, pred prvnim ditetem a tam jsem se tedy o tomto problemu nedozvedela nic. Byly pak jeste nejake pokracovaci kursy pro novomatky, ale tam jsem nechodila. Nevim, jestli pak byly nejake informace tam, ale kazdopadne to uz je stejne pozde, protoze ty novomatky s depresi tam stejne nepujdou.
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:34:12)
Aido, kupodivu po narození mladšího k ničemu takovému nedošlo. Hlavně, on celkem normálně spal, čili jsem nebyla tak příšerně vyčerpaná. Hodně dlouho mi tedy trvalo, než jsem uznala, že to bylo opravdu nedostatkem spánku.
|
|
|
| yuya+B 01/08+O 10/10 | 
|
(2.5.2010 16:33:28)
Lalial, mám podobnou zkušenost, jen trvala podstatně kratší dobu a nepřemýšlela jsem o sebevraždě. Spíš se u mě jednalo o poporodní blues. Teď čekám druhé dítě a přemýšlím, jestli se to bude opakovat. Doufám, že ne a pokud ano, snad už s mužem víme, jak se zachovat. V prvním těhotenství jsem věděla o poporodním blues i depresi, ale asi tak, že to existuje a že není o co stát. Na předporodním kurzu jsem nebyla, takže vlastně na tvou otázku neodpovím. Ale osobně bych uvítala např. nabídku pomoci psychologa v porodnici. Já byla tak mimo, že mě ani nenapadlo si o něj říct.
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:36:34)
yu, celkově mi přijde, že hodně lidí trvá na tom, že matka má být po narození dítěte v permanentní euforii a na nějaké chmury nemá nárok.
|
| yuya+B 01/08+O 10/10 |
|
(2.5.2010 16:44:04)
A o to hůř si potom připadáš. Já měla pocity, jako že ji nemám dost ráda a že ji nechci, že mi defacto skončil život. Ale dlouho jsem se styděla to někomu říct. A přitom byla chtěná, plánovaná, těhotenství v pohodě. Únava hraje důležitou roli. Já jsem ještě měla potíže po spinálu (byla jsem nasekci), což mi taky nepřidalo. Ale obecně mám pocit, že se to často stává matkám, které mají na sebe v životě vysoké nároky a samy před sebou chtějí být perfektní. Najednou jim to to dítě "kazí" a ony mají pocit vlastního selhání.
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 17:10:07)
yu, přesně. Jak jsem psala, připadala jsem si jako nejhorší svi*ě na světě, která si neužívá daru v podobě dítěte. A otázky okolí: To máte radost, co? Teda takové pěkné miminko, to je hned život hezčí, že?
To mě dohánělo k šílenství.
|
|
|
|
|
| Vejce | 
|
(2.5.2010 16:47:32)
já si myslím, že každá čerstvá mamina má takovou "depku", jen každá jinak silnou a jinak dlouho. když si vzpomenu na první měsíce s malým, bylo to jen kojení, přebalování, žehlení plen, spánek...pořád dokola. ale nějak se to otočilo a po čase jsem si mateřství začala opravdu užívat. možná je to tím, že maminky něco očekávají, ale samy vlastně nevědí co každé mimčo je určo úplně jiné. a možná je běhání kolem druhého jednodušší, když už se tak nějak ví, do čeho se jde ale to zatím nemohu posoudit
|
| Vejce |
|
(2.5.2010 16:48:46)
... a pokud jde o kurzy, mluvit by se o tom radši nemělo o porodu ti taky nikdo předem nechce referovat, když jsi v očekávání
|
| remus |
|
(2.5.2010 16:50:49)
Na kurzech nám ty porody pouštěli přímo, bylo tam opravdu všechno, včetně šití, o té možné depresi by mluvit měli, aby maminky věděly, že mají vyhledat pomoc a ne si říkat, že jsou divné a plácat se v tom
|
| Vejce |
|
(2.5.2010 16:57:56)
vědět to dopředu, asi by mě to vyděsilo. možná by radši měly existovat poporodní kurzy maminy potřebují víc rad po porodu než před ním, já jsem to tak teda měla. dost jsem toho během těhotenství přečetla, ale po porodu jsem byla vděčná za každou návštěvu mamky
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:58:48)
No, jak psala Aida, s rozjetou depkou na žádný kurz nevyrazíš.
|
| remus |
|
(2.5.2010 17:06:05)
Asi tak nějak, pokud člověk není psychicky v pohodě, tak je zalezlý doma a nic se mu nechce, to znám , takže by těch informací opravdu mělo být víc, no a smimščem pomůže mamka nebo nějaká kamarádka, co už dítěě má, to bych tak dramaticky v době mobilů a internetu neviděla
|
|
| Vejce |
|
(2.5.2010 17:11:01)
těžko soudit. já jsem to nezažila. každá mamina je unavená a dost si jich podle mě myslí, že mají depresi. když se to překlene, většina zjistí, že to nebyla deprese, že toho prostě bylo jen moc. to co jsi zažila ty si nedovedu představit
|
| Bumbi&05,08,10 | 
|
(2.5.2010 17:29:46)
vejce, když si živě představuješ, jak svoje dítě házíš z okna, jak ho zadusíš polštářem, to už není "že toho máš moc", to už je opravdu problém a je potřeba ho řešit odborně. Bohužel v tomto stavu už sama pomoc nevyhledáš, pokud nevíš, o co jde. A zejména tvůj partner musí být informovaný, on je ten, kdo je schopný zachytit první nástup laktační psychozy i poporodní deprese...
|
| a+b+c+d |
|
(2.5.2010 17:51:15)
Tak já patřím k těm šťastlivcům, které mají hodné děti. Ale přeci jen jsem pár dnů po narození prvorozené dcery uvažovala o tom, že ji odvezu zpět do porodnice, ať se tam o ni postarají. A to naprosto vážně. Dostala jsem totiž vysoké horečky - asi z vyčerpání, protože zánět jsem neměla - a fakt bych to asi udělala. Naštěstí mám báječného manžela, který mě podržel. A proto za sebe říkám - na kurzech by se tomu měla věnovat minimálně jedna lekce a hlavně by tam měli být tatínkové, aby byli připraveni na to, že situace může být vážná a žena bude potřebovat takovou oporu, jako ještě nikdy.
|
|
|
|
| Vejce |
|
(2.5.2010 17:12:22)
teď jsou hodně moderní duly, ty by mohly pomoci, nebo...?
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 17:17:35)
Vejce, ale problém je ten, že jakmile se do takového stavu dostaneš, tak už sama od sebe pomoc nevyhledáš. Proto píši, že by se tomuto měl věnovat čas v předporodních kurzech a informovat nastávající rodiče o tom, že může dojít k této situaci a potom je potřeba té ženě pomoci v běžném životě a kontaktovat odborníka.
|
| Vejce |
|
(2.5.2010 18:36:04)
souhlasim s tebou. po přečtení této diskuze jsem si trochu udělala obrázek. hlavně mi přijde důležitá role toho tatínka. já jsem byla první týdny po porodu víc na nervy z něho, než z mimča
|
|
|
|
|
| Bumbi&05,08,10 |
|
(2.5.2010 17:27:35)
já jsem potřebovala spíš informace před porodem, po porodu jsme žili z toho, co jsme se dozvěděli předtím. Chodili jsme na výborný kurz, kde se dvě lekce věnovaly právě tomu, co bude po porodu a hlavně v šestinedělí (úskalí, péče o dítě apod.). Manžel kurzu blahořečil celé šestinedělí, že bez toho by byl nahraný (bo já byla grogy naprosto).
|
|
|
| Zuuuza | 
|
(2.5.2010 17:54:29)
Souhlas. Rozhodně se o tom musí mluvit. Aby maminky věděly, že některé pocity už je potřeba řešit s odbornou pomocí.
|
|
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:51:08)
Vejce, myslí si opak. Nevidím nic přínosného v mlčení kolem negativních věcí, které mohou nastat.
|
| Vejce |
|
(2.5.2010 16:53:41)
já radši nevim, do čeho jdu a jsem klidnější. když jsem si v těhotenství chtěla nacvičovat dýchání nebo cvičit pánevní dno, dostala jsem vždycky strach a nechala jsem toho
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 16:58:09)
Vejce, jenže pořádná poporodní deprese není totéž. Dýchání ti během kontrakcí naskočí samo, tělo si řekne. Ale když se začneš plácat uvnitř své hlavy, je to průšvih.
|
|
|
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 16:51:41)
Vejce, u nás sa dopodrobna vravelo i o porodu a ver mi, niekto to počuť nechce, ale mne to neskutočne pomohlo a aj preto som rodila tak super, ako som rodila. Mala som info. Dle mého je nevedomá rodička dobrá akurát tam, kde má ona sama názor - lékaři jednejte...alebo ako by som to opísala.
Ja som typ, čo sa nespolieha na nikoho a tudíž som mala fajn pocit, že som mala info, vedela, vybavovala si, čo mám robiť atd.
|
|
|
|
| *beru* | 
|
(2.5.2010 17:21:30)
Naprosto chápu tvoje pocity, něco podobného jsem si zažila u prvního syna, začala se mi rozjíždět laktační psychoza, já jsem si to vůbec neuvědomovala, až zareagovalo okolí. Můj syn 3,5 roku do teď pořádně v noci nespí, budí se několikrát za noc. Ze začátku se mi to zdálo jako peklo, jenom plakal a plakal ve dne v noci. Měla jsem na něj kolikrát hrozný vztek, zdálo se mi, že mi skončil život, že tohle nemůžu vydržet, bála jsem se každého rána, co bude následovat za den. Musela jsem okamžitě přestat kojit a nějaký čas jsem měla Neurol. Teď u dcery se to bohužel opakovalo, ale už jsem to poznala v začátku, hned mi stopli laktaci a opět Neurol. Jsou jí 3 měsíce, je to náročné a já stále ještě nejsem úplně v pořádku.
|
|
| Gerberka1 | 
|
(2.5.2010 18:44:34)
Lalial,
na předporodním kurzu jsem nebyla (jako na nějakých více sezeních, jak se to pořádá), jenom na návštěvě porodnice atd., ale jsem si jistá, že na žádném kurzu se o poporodní depresi vůbec nemluví, to je teda můj názor, nikde nastávajícím maminkám neřeknou, jaké to sžívání s miminkem může být, že to každá může prožívat jinak
U prvního syna jsem to měla hodně podobně jako ty - až na ty myšlenky na sebevraždu, to mě - naštěstí - nenapadlo....ale jinak - hodně podobně jsem to prožívala jako ty. Bála jsem se jít s kočárkem na procházku, protože jsem si byla jistá, že bych nezvládla, kdyby mi venku začal křičet a on křičel samozřejmě zcela nevypočitatelně, takže na procházky jsem se odvážila až v jeho 2 měsících, kdy KONEČNĚ přijal dudlík úplně obyčejnou tu kytičku, takže spokojeně dudlával a mně se neskutečně ulevilo, protože jsem si v klidu mohla dojít na záchod, v klidu namazat rohlík nebo v klidu poskládat prádlo - aspoň tyhle drobnosti, protože do té doby byly i tyhle nejjednodušší práce naprosté tabu....jak málo člověku stačí ke štěstí....takže ven jsem chodila až od jeho 2 měsíců, do té doby jsem seděla doma, a to jsem si stejně připadala s kočárkem neustále jako nějaký exot, než jsem si zvykla.
teď po x-letech jsem si stoprocentně jistá, že jsem tu poporodní depku měla taky, jenom jsem na to vůbec nebyla připravená, co to jako je, jak se projevuje, ale zase - naštěstí - vyhrabala jsem se z toho tak nějak sama....teprve až měl tak 4 nebo 5 měsíců, tak jsem si ho začala skutečně užívat a zvykat si na ten nový život s ním...do té doby jsem jakoby uvnitř "umřela" - já si to tak vysvětluju. Ale u mě to bylo tím, že jsem neměla absolutně žádnou možnost někde odkoukat, jak to chodí s miminem, syn byl první vnouče do rodiny, kamarádky měly děti až po mě....a celá rodina očekávala, jak budu šťastná a všechno zvládat - úplně jsem je nenáviděla. Pořád jsem se ptala, co by na tom jako mělo být tak krásného a proč bych se měla rozplývat štěstím, když je to tak strašné a nic nezvládám, dokonce ani na záchod jít nemůžu....tyhle pocity jsem měla. Pořád dokola jsem si opakovala, že nejdůležitější je, že mám úplně zdravé miminko, že je to veliký dar, furt dokola do zblbnutí jsem si to říkala, když jsem byla totálně na dně - a to mi pomohlo odrazit se od těch pocitů....Dodnes jsem se s tím ale úplně nesrovnala a trpím výčitkami svědomí, proč to takhle bylo a neustále to v hlavě rozebírám...
U druhého syna jsem tyhle stavy vůbec neměla, ale "odvážila" jsem se do druhého mimi jít až za 7 let...bylo to super, už jsem na to byla "navyklá" a navíc mi hodně pomohla tchýňka (vařila nám 3 měsíce - a to byla pomoc jak blázen, to teda můžu říct - přála bych to každé mamince, byla to úleva) a tak nějak to šlo líp....asi si to opravdu člověk umí líp představit než u toho prvního, takže neboj, třeba budeš mít druhé mimi taky úplně v pohodě.
Myslím si, že každá ženská je jiná, každá tohle prožívá jinak a není prostě měřítko nebo nějaký parametr, že "takhle a takhle by se měla cítit, takto je to správně" a hlavně - okolí by ji nemělo odsuzovat nebo zírat na ni, jako na spadlou z višně, že se třeba neraduje - jak tomu bylo u mě.
Už končím, nebo na tohle téma brzy taky napíšu román
|
| Gerberka1 |
|
(2.5.2010 18:49:00)
Pardon, ty vlastně píšeš, že plánuješ TŘETÍ dítě, až teď jsem si to uvědomila, tak to se omlouvám.
Ale to se teda ptám - jak si prožívala stavy po druhém dítěti, měla jsi to taky tak jako po tom nejstarším???? O tom, jak ses cítila po druhém dítěti, totiž vůbec nepíšeš.
Já myslím, že když jsi zvládla už 2, tak to třetí už bude pohodička - hodně štěstí
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 18:51:42)
Gerber, psala jsem někde v této diskuzi, že mladší syn byl průměrné mimino, jedl co dvě hodiny ve dne v noci a prožívala jsem to s ním úplně normálně. Každopádně díky i za tvé vyprávění.
|
| Gerberka1 |
|
(2.5.2010 19:00:10)
Jo, tak to máš fakt jak já - že jsem toho druhého taky prožívala "normálně". Ostatní příspěvky jsem vůbec nečetla, hned jsem začala psát.
Myslím si ale, že pokud někdo má doopravdy myšlenky na sebevraždu nebo že třeba dítě vyhodí z okna nebo utopí - ouvej, tak to už je na pováženou a chtělo by to asi odborníka....DIKYBOHU jsem tyhle myšlenky neměla, tím zbylým kouskem rozumu jsem si uvědomovala, že bych mu přece nemohla ublížit, ale na dno svých sil duševních i fyzických jsem si teda fakt tenkrát sáhla...
|
|
|
|
| Maťa. |
|
(2.5.2010 22:53:03)
Gerberka, ja len poznámku k tomu, že si si istá, že na žiadnom porodnom kurze sa o poporodnej depresi nehovorí.
Nemáš pravdu. Hovorí.
|
|
|
| Balbína | 
|
(2.5.2010 19:02:34)
nevím, zda o ní mluvili na kurzu. Věděla jsem o ní z různých časopisů, od kamarádek. Jenže. Pokud by to na mě přišlo, bylo by pro mě hrozně těžké si přiznat, že tím trpím a obrátit se na pomoc (psychiatra?). Připadala bych si neschopně. A přitom to vůbec není pravda. Naštěstí jsem jí netrpěla, ale i tak jsem u prvního dítěte byla dost vyfluslá. U druhého jsem si dala pozor. Naštěstí vůbec nebylo plakavé. Jak spalo, spala jsem taky.
|
| Merida7 | 
|
(2.5.2010 19:21:05)
No jak to tady čtu, tak mi napadá ještě jedna věc, že spousta lidí jaksi naprosto postrádá empatii anebo i ty starší ženy zapomněly, jaké to bylo, když samy měly dítě.
Přece když ta rodina vidí, že mám "uřvance", tak je krajně bezohledné ještě do novopečené matky "rýpat" a čekat, že bude zářit euforií.
To si tak říkám, že je to možná i pro okolí pohodlnější - jaksi "hodit to na silnou matku, která to MUSÍ zvládnout" a samo je z obliga.
Tatínek nemusí pomáhat, to samé babičky.
Pak se ani nedivím, že se deprese nebo i laktační psychoza často nepozná včas, protože okolí tak dlouho do matky hustí tyhle moudra, než se ona ve výsledku totálně sesype. Takové i tragické případy proběhnou čas od času médii.
|
| Merida7 |
|
(2.5.2010 19:27:22)
A taky si říkám, že naši předkové byli daleko víc spjatí s realitou a asi i ohleduplnější.
Rodičce nosily sousedky do "kouta" posilující polévku, prostě se počítalo s tím, že matka nevyskočí po porodu jako koroptvička hned z lože a nezačne křepčit.
Myslím, že i ten zájem člověka o druhého člověka byl jaksi větší. Tehdy jaksi matky nebyly ani v takové izolaci, takže to, že se novopečená matka chová nějak ujetě, tak by si toho spíš někdo všiml, než dnes, kdy zůstane kolikrát chuděra celé dni zavřená doma a manžel přijede až večer.
Fungovaly široké rodiny, prostě člověk nebyl tak sám.
Dneska se všude razí baby-friendly, ale je to spíš fráze. Mother-friendly termín jsem ještě nikde neviděla.
|
| Tante Ema | 
|
(2.5.2010 21:21:46)
Ano, přesně tak. Já bych v tom svoji dceru nenechala (kdyby tedy o moji společnost stála, samozřejmě) a snažila bych se ji maximálně podpořit, ne prudit a vymáhat, aby bylo po mém a jinak se urazit.
|
|
|
|
|
| cyann |
|
(2.5.2010 19:25:15)
Na kurzu v v Krčské porodnici se o tom mluvilo, celkem důrazně a několikrát to popisovali, dali telefonní čísla kam volat a nabádali, ať to berem vážně. Pomohlo mi to akorát v tom, že jsem se ještě víc litovala, když jsem se octla se zánětem a horečkou napospas mojí mámě, která se do mě dost navážela. jsem si říkala, že mám nárok na citlivé zacházení, a nic. teď si říkám, že bez mých rodičů bysme asi oba se synem nepřežili, pár dnů jsme oba potřebovali intenzivní péči a chlap nebyl. následky to nemělo, o to spokojenější jsem byla, když jsem se octla konečně sama soběstačná a měla na starosti "jen" novorozeně...
|
| Jana, 2/07+10/08+5/11 | 
|
(2.5.2010 20:51:24)
Tak to jsem si přesně říkala taky, když mně na konci šestinedělí po prvním porodu seřval tchán, že ječet na mamku po porodu může jen "hajzl". Nikdo se mně nezastal, tchýně mi pomohla jen nepatrně, tak že tchána vystrkávala z pokoje, manžel vůbec, moje máma mi vynadala, že jsem tam vůbec jela. Bydlí na druhém konci republiky a já jsem jim chtěla ukázat malého, dokud byl maličký. Nečekala jsem nic špatného. Skončila jsem v RIAPSu, protože jsem nebyla schopná ničeho. Tam mi teda pomohli hrozně, taky u nás v církvi, ale můj manžel stejně snad dodnes nechápe, co bylo špatně. O poporodní depresi jsem věděla dost, na kurzy jsem teda nechodila, hodně jsem se toho bála, protože už jsem měla předtím zkušenost s antidepresivama, takže jsem byla riziková, ale stejně si myslím, že u šetrnějšího zacházení se to stát nemuselo. Klučík byl zlatíčko, zvládala jsem to docela dobře, až na únavu, protože se budil taky po 2 až 3 hodinách, ale nakojil se a spal dál.
|
|
|
| Tante Ema |
|
(2.5.2010 21:14:00)
Tohle se mi stalo s prvním synem také. Na kursu o tom nikdo nepovídal a ani když jsem byla těhotná podruhé.
Myslím, že jsem nepotřebovala žádného doktora ani centrum pto to či ono, ale jen někoho, kdo by mi normálně pomohl nebo mi třeba jen dělal společnost, abych nemusela být pořád sama.
A hodilo by se i vědět, co udělat, aby mimino neustále nevyřvávalo a kdyby fakt nic nepomohlo, tak ujištění, že si ne můžu, ale MUSÍM jít udělat jídlo, že to uřvan mimino řve vlastně v začarovaném kruhu, který můžu rozetnout jen já.
Jenže to člověk poprvé neví. A když je v tom sám, tak to umí být i dost hrozné.
|
| hrúda |
|
(2.5.2010 21:30:51)
Mě teda spíš překvapilo, že na to nijak nereagovala dětská lékařka. Já měla tehdy pocit, že když mu nevyhovím ve všem- kojení v noci po dvaceti minutách, nenechat ho brečet ani minutu... že prostě nesplním to, co má matka dělat automaticky. Zpětně, mi došlo, že pro mě by tehdy skutečně bylo řešením přejít alespoň částečně na umělé mléko. Měla bych díky tomu možnost třeba na půl dne vypadnout. Ale já jsem tehdy měla za to, že správná matka kojí nehledě na cokoli. Prostě totálně mimo.
|
| Markys1 | 
|
(19.5.2010 14:24:04)
Přesně!!!! Jako bys mi mluvila z duše Asi je to i tím, že do nás už v těhotenství hustili, jak je "MM nejlepší, co mimi v životě můžeme dát"... A pak jsme z toho mámel zblbli...
|
|
|
|
| Bella&Kiwici (D08, S09, N10) | 
|
(3.5.2010 2:42:20)
Ahoj Lalial. Osobne si myslim, ze se o poporodni depresi a depresi vseobecne mluvi velice malo. A nejen v CR, bydlim v zahranici. Vubec veskere psychicke onemocneni jsou vicemene tabu. Kolik lidi kolem tebe ma psychicke problemy a je treba i na antidepresivech, zjistis az v momentu, kdy se "k nim pridas". Vetsina "normalnich" lidi na tebe zacne koukat mezi prsty v momente, kdy reknes, ze mas antidepresiva. Temer nikdo si neuvedomuje, ze deprese je casto zpusobena chemickou nerovnovahou v mozku. Neni to jen obycejna "depka", jak se casto rika. Temer nikdo nechape, ze pokud do te cerne diry spadnes, tak se z ni sam nevyhrabes. Neni to o tom "se sebrat" a "prepnout se" do pozitivna. Nekdy holt jen ty leky mohou pomoci dodat mozku ty spravne latky. Kdyz jsem zacala pred rokem antidepresiva, citila jsem se jako totalni "loser". Ale proc vubec? Tlak spolecnosti, nazory jinych lidi. Pritom kdybych dostala cukrovku a musela zacit brat inzulin, tak nikdo nerekne ani popel.
Ja jsem momentalne tehotna s tretim ditetem. Jsem presvedcena, ze mam za sebou jiz tri PPD, i kdyz diagnozu jsem dostala az s druhym mimcem. Prvni jsem mela pri prvnim potratu, jen malou, sama jsem se z toho dostala. Po prvnim diteti to bylo docela maso, taky velice nespave a narocne ditko. V jeho peti mesicich jsem se sebrala a odjela na tri mesice do CR za rodinou, protoze jsem toho tady mela plne zuby. V te dobe uz jsem byla tehotna s #2, takze ma nelecena a nediagnostikovana poporodni deprese presla plynule do predporodni deprese. Posledni dva mesice tehu jsem byla v tezke depresi, s nikym jsem se nestykala, nebyla jsem se schopna starat o starsi ditko. MM pracoval z domu ve vlastni firme, takze jeste pribral starost o domacnost a dite. Coz na jednu stranu byla velka pomoc, na druhou stranu to na nej vyvinulo neskutecne naroky a ja jsem se zacala citit jako zbytecny kus nabytku. Tehotenstvi bylo hodne narocne a kdyz se konecne mimco narodilo, byla jsem v totalni euforii. Asi dva nebo tri dny. Pak jsem zase padla a jeste hloubeji. O deti jsem se starala, jak jsem nejlip umela, jsou od sebe 13 mesicu. Takze jsem jen kojila, prebalovala, krmila, uspavala. Velice rychle se dostavily vycitky, ze maleho nemiluju tolik, co vetsiho, ze si to ten malicky nezaslouzi. Dokonce jsem o tom i relativne otevrene mluvila s MM, ten me jen utesoval, ze s prvnim jsem mela podobne pocity, ze to prejde. Chjo, kdyby jsme tenkrat vedeli, co vime ted Jenze uz tenkrat jsem mu rikala, ze je to jine nez prvne, horsi, cernejsi. Kdyz uz se o me hodne bal, to jsem prestala komunikovat uplne, zavolal dve me nejlepsi kamaradky a jedna z nich u me byla tak dlouho, dokud jsem nezvedla telefon a nesmluvila si schuzku u dr. Pak uz to slo rychle: leky, terapie. Teda relativne rychle Az po me navsteve u dr. a diagnoze PPD mi tri lidi na sobe nezavisle potvrdili, ze si mysleli, ze jsem mela PPD uz po prvnim diteti. Jen nevedeli, jak mi to rict.
Mozna, kdyby mi to tenkrat rekli, tak jsme nakonec nedopadli tak, jak jsme dopadli. Cekam miminko cislo tri a budu na nej sama. MM nevydrzel tlak poslednich dvou let a pred peti tydny jsem se s klukama odstehovala. Mam a nemam mu to za zle. Chapu, ze to pro nej bylo velice tezke, firma, finance, deti, domacnost, nemocna manzelka. Na druhou stranu se nej moc zlobim, ze to vzdal. Ja to vzdat nemuzu a to v te cerne dire ziju. On do ni jen kouka Ze jsem tehotna, jsem zjistila az po rozchodu. Nastesti jsem trvala na antidepresivech, ktere jsou bezpecne v tehu a pri kojeni, protoze oba kluky stale kojim. Minuly tyden jsem si nechala lehce zvysit davku, protoze jsem zacala vysilovat, co se mnou tehu zase udela. Zacala jsem chodit na meditace a vic se o sebe starat. Zatim se citim velice dobre, jako uz vic jak dva roky ne. Presto situaci nepodcenuju a snazim se zaridit pomoc kde se da, ted kdyz je mi dobre. Protoze pokud do toho zase spadnu, uzavru se rychle do sebe a nebudu o pomoc schopna sama pozadat. Nechci dopadnout jako loni, kdy mi trvalo mesice, nez se mi podarilo zaridit pomoc a zadnou jsem nemela, kdyz jsem ji nejvic potrebovala.
Tak je z toho nakonec takovy roman Pokud by to ale pomohlo jen jedine mamince, ktera si ted sama se sebou nevi rady, k tomu, aby se sverila treba kamaradce, mamince, proste nekomu, kdo ji pomuze najit pomoc, tak melo smysl to sem napsat. Anebo pokud mi bude nekdo chtit napsat osobne, mam mail pod nickem.
|
|
| Rapiti | 
|
(19.5.2010 15:47:21)
Lalial, já na svém předporodním kurzu tomuhle tématu věnuju cca 30 minut a účastníkům předávám číslo na místní velmi empatickou klinickou psycholožku. Ale po přečtení tvého příspěvku jsem došla k názoru, že to téma pojednám poněkud jinak, mojí snahou bylo upozornit na to, že se nikdo nemá bát vyhledat odbornou pomoc a léčbu, ale moc jsem se nezabývala detaily těchle nepříjemných stavů. Příští dvě lekce jsou věnované kojení, takže to tam hned napravím. Díky.
P.S.: Po předchozí špatné zkušenosti bych po dalším porodu očekávala Flashbacky.
|
|
|
V její náručí
Jaké dokumenty můžete podepisovat online?
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)