Lalial,

na předporodním kurzu jsem nebyla (jako na nějakých více sezeních, jak se to pořádá), jenom na návštěvě porodnice atd., ale jsem si jistá, že na žádném kurzu se o poporodní depresi vůbec nemluví, to je teda můj názor, nikde nastávajícím maminkám neřeknou, jaké to sžívání s miminkem může být, že to každá může prožívat jinak

U prvního syna jsem to měla hodně podobně jako ty - až na ty myšlenky na sebevraždu, to mě - naštěstí - nenapadlo....ale jinak - hodně podobně jsem to prožívala jako ty. Bála jsem se jít s kočárkem na procházku, protože jsem si byla jistá, že bych nezvládla, kdyby mi venku začal křičet a on křičel samozřejmě zcela nevypočitatelně, takže na procházky jsem se odvážila až v jeho 2 měsících, kdy KONEČNĚ přijal dudlík úplně obyčejnou tu kytičku, takže spokojeně dudlával a mně se neskutečně ulevilo, protože jsem si v klidu mohla dojít na záchod, v klidu namazat rohlík nebo v klidu poskládat prádlo - aspoň tyhle drobnosti, protože do té doby byly i tyhle nejjednodušší práce naprosté tabu....jak málo člověku stačí ke štěstí....takže ven jsem chodila až od jeho 2 měsíců, do té doby jsem seděla doma, a to jsem si stejně připadala s kočárkem neustále jako nějaký exot, než jsem si zvykla.

teď po x-letech jsem si stoprocentně jistá, že jsem tu poporodní depku měla taky, jenom jsem na to vůbec nebyla připravená, co to jako je, jak se projevuje, ale zase - naštěstí - vyhrabala jsem se z toho tak nějak sama....teprve až měl tak 4 nebo 5 měsíců, tak jsem si ho začala skutečně užívat a zvykat si na ten nový život s ním...do té doby jsem jakoby uvnitř "umřela" - já si to tak vysvětluju. Ale u mě to bylo tím, že jsem neměla absolutně žádnou možnost někde odkoukat, jak to chodí s miminem, syn byl první vnouče do rodiny, kamarádky měly děti až po mě....a celá rodina očekávala, jak budu šťastná a všechno zvládat - úplně jsem je nenáviděla. Pořád jsem se ptala, co by na tom jako mělo být tak krásného a proč bych se měla rozplývat štěstím, když je to tak strašné a nic nezvládám, dokonce ani na záchod jít nemůžu....tyhle pocity jsem měla. Pořád dokola jsem si opakovala, že nejdůležitější je, že mám úplně zdravé miminko, že je to veliký dar, furt dokola do zblbnutí jsem si to říkala, když jsem byla totálně na dně - a to mi pomohlo odrazit se od těch pocitů....Dodnes jsem se s tím ale úplně nesrovnala a trpím výčitkami svědomí, proč to takhle bylo a neustále to v hlavě rozebírám...

U druhého syna jsem tyhle stavy vůbec neměla, ale "odvážila" jsem se do druhého mimi jít až za 7 let...bylo to super, už jsem na to byla "navyklá" a navíc mi hodně pomohla tchýňka (vařila nám 3 měsíce - a to byla pomoc jak blázen, to teda můžu říct - přála bych to každé mamince, byla to úleva) a tak nějak to šlo líp....asi si to opravdu člověk umí líp představit než u toho prvního, takže neboj, třeba budeš mít druhé mimi taky úplně v pohodě.

Myslím si, že každá ženská je jiná, každá tohle prožívá jinak a není prostě měřítko nebo nějaký parametr, že "takhle a takhle by se měla cítit, takto je to správně" a hlavně - okolí by ji nemělo odsuzovat nebo zírat na ni, jako na spadlou z višně, že se třeba neraduje - jak tomu bylo u mě.

Už končím, nebo na tohle téma brzy taky napíšu román