Deník Rok 2006

datum narození:

10.8.2005

Tatínek volal mamince, že je za 20 minut doma. Měli jsme obě radost, protože jsme ten den udělali velký úklid a také krásnou vánoční výzdobu. Jelikož jsem jí pomáhala, trvalo nám to dost dlouhou dobu :-) Jenže uběhlo asi 40 minut a tatínek nikde. Maminka mu volala a řekl jí, že se cestou od tety Ivety vyboural a že pro něj jede sanitka. Nakonec to dopadlo tak, že ho odvezli do nemocnice do Říčan, kam za ním maminka s dědou po 21 hodin jela. Já jsem zůstala s babičkou doma. Měl otřes mozku, sešité obočí a rozdrcenou čéšku. Maminka je z toho nešťastná, ale je ráda, že to dopadlo vcelku dobře.

V půl 11 jsme se stali pěti-stými návštěvníky Zoo v Tróje. Celý den nevykouklo sluníčko, ale naštěstí ani nezapršelo. Klece, výběhy a akvária se zvířátky mě natolik zaujali, že ani nebylo nutné mě přemlouvat k jízdě v kočárku. (Aspoň v 1. půlce před vyspáním.) Líbili se mi malá prasátka v bahně, ještěrky (na které jsem si chtěla šáhnout, bohužel sklo mi v tom bránilo),.. Tatínek s maminkou mi ukázali všechna zvířátka, která v Zoo byla. (Kromě hadů a těch, která jsem zaspala.) Ve 12 hodin, hned po té, co jsem si prohlídla žirafy, jsem usnula s blaženým úsměvem ve tváři. (Což se hned tak nevidí!) Po půl hodince mě probudil křik volavky a jelikož jsem zrovna stáli u zajímavých plameňáků, už jsem neusnula. S tatínkem jsem se svezli malou tramvají – moc se mi to líbilo! Také jsem s ním nakrmila kačenky – sama jsem jim dala sušenku. Fascinovala mě lanovka, ale prý jsem na ní ještě malá.. Slova jsem viděla velmi z blízka a jelikož se mi opravdu líbil, pořád jsem se na něj usmívala. Vydrželi jsem tam do 15 hodin.Už se těším až půjdeme znovu. Jen maminka se smála, že se mi tam stejně nejvíc líbili ostatní kočárky, pejsci a také kočička, od které jsem se nemohla odtrhnout. Chtěla jsem jí dát sušenku, jenže ta se neujala. Pán, který tam pracuje mi prozradil, že jsou tam kočičky mlsné jen na masíčko.

Kytičky mám moc ráda. Jakmile nějakou zahlédnu, hned to dám okázale najevo. (Jako pokaždé, pokud něco chci, ukážu a vydám zvuk, aby všichni věděli.) Běda, nechtějí-li mi vyhovět, mračím se a zkouším to znova, už netrpělivěji. Tuhle zkoušku nervů většinou prohraje maminka a já dostanu své. Z kytičky mám radost, dělám „JÉJE“ a směju se, jak se mi líbí. Prohlížím si je, škubu a občas se je snažím spapat. Párkrát se mi podařilo dopravit kousíček do pusinky a věru dobré to nebylo. Nejlepší na tom všem ale je, jak okolo mě začnou maminka s tatínkem běhat, vyhrožovat a dolovat jí ven. Občas to proto zopakuju a bavím se!

Postýlku jsem dostala pár týdnů před svým narozením. Vydržela jsem v ní pouhých 5 měsíců, jenže mi tam samotné začalo být smutno a tak jsem si (již obvyklým a zaručeně funkčním způsobem) vyřvala místo u našich ve velké posteli. Sice se pak stěhovala s námi, ale fungovala jen jako nutná dekorace a odkladiště hraček. Takže stejně nakonec v březnu 2007 putovala za 1000,- do sekáčku.