Deník Romská literatura
Co si přečíst? Tipy, recenze a ukázky z literatury romské a o Romech

Film El Paso s Irenou Horváthovou je dokončen
Česká republika, 28.7.2008 17:02, (Romano voďi)

Režisér a scenárista Zdeněk Tyc před nedávnem skončil natáčení filmu El Paso. Komorní příběh o ovdovělé romské ženě a jejích sedmi dětech, které chce za každou cenu vychovat sama a uchránit je před umístěním do dětských domovů, přijde do kin 20. ledna 2008. Hlavní ženskou roli svěřil zpěvačce skupiny Guločar Ireně Horváthové.

Tyc se netají tím, že mu inspirací byl skutečný osud romské ženy. Filmem prolíná soudní případ řešící zoufalý boj romské matky sedmi dětí s úřady. Hrdinka příběhu netuší, že dluží městu obrovskou částku za byt - všechny tyto praktické záležitosti totiž zařizoval její muž. Na všechno je sama a neví kudy dál. Sociální pracovníci rodinu nemilosrdně přemístí do sociálního bytu o jedné místnosti. Na pomoc přijde mladá ambiciózní právnička a později jako ochránce sociálně slabých i kurátor. Snímek byl natáčen současně dvěma kamerami. „Neobvyklé řešení si vyžádala velice častá přítomnost minimálně šesti dětských herců. Kvůli zvýšení autenticity jejich výkonů bylo zapotřebí zmást jejich pozornost, rozptylovat je a zachycovat autentické chvilky,“ vysvětlila ČTK Fechterová.

Hereckými kolegy Ireny Horváthové byla Linda Rybová v roli právničky, dále třeba David Prachař, Jana Janěková ml., Vladimír Javorský či Igor Bareš. Zdeňka Tyce diváci ponejvíce znají díky psychologickému dramatu z roku 2002 Smradi, za nějž na karlovarském filmovém festivalu získal diváckou cenu.

Radka Steklá
Romano voďi

Román od Roma? Dobrá próza!
Krupce u Teplic, 6.6.2008 10:25, (Mladá fronta DNES)

Roman Erös (1963), jenž žije v Krupce u Teplic, maturoval na střední ekonomické škole, v současnosti pracuje jako strojník a dálkově studuje na Karlově univerzitě historii; je svobodný a bezdětný. Za román Cadík získal letos Máchovu růži, cenu Akademie literatury české určenou pro dosud nevydané rukopisy.

A hned vzápětí byla Erösova próza publikována. Jenže její redakční zpracování je dost ledabylé. Jedním neduhem jsou očividné chyby (absentující či naopak přebývající „se“, dva nelogismy vzniklé patrně z překlepů), druhým příliš benevolentní přístup k textu. Ten je sice očividně talentovaný, avšak mohlo z něho být vytěženo ještě víc - kdyby se posílila autorova inklinace k věcnosti na úkor dojímavého, ale i rozmělňujícího sentimentu. Nikoliv vypreparovat jemnou svéráznost textu, nikoliv „vyndat“ vložené publicistické či literární citace uvozující jednotlivé kapitoly a skvěle kontrastující s jinak tradiční strukturou vyprávění. Stačila by zkušená editorská pomoc a z Cadíka by se stala - jsem hluboce přesvědčena - jedna z událostí letošní české literární sezony.

Dora Kaprálová
Mladá fronta DNES

Romskou literaturu představuje především spisovatelka Elena Lacková, která se narodila v roce 1921 v romské osadě na východním Slovensku. Elena Lacková je autorkou románu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, ve kterém s humorem líčí své dětství i dospělost. Román vznikl díky romistce Mileně Hübschmannové, která zaznamenala vyprávění Eleny Lackové v romštině a poté je přeložila do češtiny. Tak vznikla kniha mimořádné hodnoty, která nezaujme jen autentičností vyprávění, ale i osobností Eleny Lackové. Elena Lacková dnes žije na východním Slovensku a je autorkou další povídek, rozhlasové hry Žužika a první divadelní romské hry v bývalém Československu.

Další romskou spisovatelkou je Tera Fabiánová, která patří spolu s Elenou Lackovou mezi nejtalentovanější romské autory. Tera Fabiánová se narodila v roce 1930 v Žiharci v okrese Galanta. Její otec pracoval jako nádeník a příležitostný hudebník a matka pečovala o pět dětí. Do roku 1946 vyrůstala Tera v "cikánské osadě", odkud odešla za prací do Prahy, kde žije dodnes. Více než pětadvacet let pracovala jako jeřábnice. Vychovala čtyři děti, z nichž Vojta zdědil po mamince literární nadání. Tera Fabiánová chodila do školy pouhé dva roky, jak vypráví ve své autobiografické črtě Jak jsem chodila do školy. Z jejích povídek byla publikována například povídka Jak jsem chodila do školy a pohádka Tulák.

Jak jsem chodila do školy - Sar me phiravas andre škola

Především romským pohádkám se věnuje spisovatelka Margita Reiznerová, která se narodila v roce 1945 na Slovensku, odkud se však celá rodina odstěhovala po skončení války do Čech. Margita Reiznerová pracovala 11 let jako pomocná sestra v nemocnici v pražském Podolí, byla sólistkou romského folklórního souboru Perumos. Od počátku 80. let píše povídky a pohádky v romštině, kterou považuje za jazyk, v němž může nejlépe vyjádřit své pocity. Publikována a do čeština přeložena byla například pohádka Kaľi, věnované patronce Romů svaté Kaľi.

Navečer si všichni posedali k ohni, začali zpívat své testklivé krásné písně. V tom přišel Kaľiin muž. Volal na ně, že Kaľi umírá. Všichni Romové si kolem ní posedali a Kaľi k nim začala mluvit:

"Umírám, bratři i sestry moje, přestože nechci. Ale musím, můj otec Bůh si mne k sobě volá. Vy zůstanete sami. Ještě mnoho cest projdete, než každý zůstane tam, kde bude chtít. Prosím vás, buďte stále tak čistí, jako jste nyní. Bůh i já vás budeme milovat, budeme vás střežit a vkládat do vás sílu - a vy vždy budete vědět dopředu, co se stane. Proto jeden druhého navzájem opatrujte. Pokud nebudete čistí, naučíte se od bílých lidí to špatné, co oni dělají. A Bůh na vás zapomene. Slyšeli jste, co řekl Měsíc: cokoliv špatného uděláte, vaše děti ponesou váš hřích na sobě. Padne na ně neštěstí. A tak dlouho budu vaším hříchem trpět, dokud se zase k Bohu nebudete modlit a doku si do srdcí nevezmente zpátky svou dobrotu. Tehdy se k vám Bůh vrátí, zase bude vaším otcem. Prosím vás, nezapomeňte na má slova."

O romských dětech v dětských domovech píše spisovatelka Ilona Ferková z Rokycan ve své knize Čhorde čhave - Ukradené děti. Ilona Ferková se romským dětem věnovala i při své práci v mateřské školce v Rokycanech. V srpnu 1999 odcestovala do Velké Británie se svou dcerou, která rovněž pracovala v mateřské školce jako romská asistentka, a dosud se nevrátila. Ilona Ferková dostala od prezidenta Václava Havla vyznamenání za svou aktivitu při zlepšování postavení Romů v České republice.

Knihu vydalo Muzeum romské kultury, Brno 2007, romsky, česky, 400 str.

Kniha volně navazuje na stejnojmennou výstavu o romské literatuře, která probíhala v roce 2006 na půdě Muzea romské kultury. Zároveň vás srdečně zveme na křest knihy a setkání se samotnými romskými autory, který se uskuteční v březnu v Praze (11.3., bar Krásný ztráty) a v Brně (31.3., knihkupectví Spolek).

Krátké mediální upoutávky na knihu můžete sledovat na: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/ + v so 23.2. na ČT2 v pořadu Kultura.cz (http://star-dance.cz/program/10169802964-23.02.2008-18:30-2-kultura-cz.html)

Knihu distribuuje Kosmas: http://www.kosmas.cz/knihy/138722/calo-vodi-syta-duse/

Literární projížďka v cigánském taxíku
USA, 21.8.2007 12:05, (Romano Voďi)

Stačí vzpomenout na sbírku poezie Dvakrát tím samým - básně o romském holocaustu z roku 1998 či knihu Bouře vydanou o rok později.Zachytil v ní osudy Romů, kteří přežili holocaust. Cigánské taxi je sbírkou básní, jejichž prostřednictvím autor zhmotnil své zážitky z osmiletého pobytu mezi kosovskými Romy. Do válčícího Kosova přijel v roce 1999, aby jako dobrovolník pomáhal v romském uprchlickém táboře. Coby řidič nejen vozil pacienty do nemocnic, ale díky automobilu pomáhal rovněž navázat zpřetrhaná pouta mnohých rodin, které byly rozděleny válkou. „Paul si vedl deník, do něhož zapisoval každou cestu automobilem, koho a kam vezl. Když jsem jeho zápisky objevila, jenom za tři měsíce jsem napočítala na 400 cest a téměř 1100 Romů, kterým tímto pomohl. Několikrát denně po dobu tří měsíců vozil lidi do nemocnic, mezi nimi vykladače karet, muslimské duchovní i členy rodin, které žily v důsledku války odděleně. Během těchto cest Paul rozmlouval s lidmi o jejich původu, tradicích a zvycích. Díky tomu, že žil přímo mezi námi, znal mnohé z toho nezprostředkovaně,“ píše v úvodu knihy Miradija Gidzic, kosovská Romka, jejíž dům byl za války vypálen. Dnes je prezidentkou Nadace kosovských romských uprchlíků. „Doufám, že tyto básně umožní lidem představit si život Romů v Kosovu. Některé z našich tradic jsou již zastaralé a je potřeba je změnit, zejména ty, jež se týkají žen. Ale jak prozrazují Paulovy básně, naše tradice je jediná reálná věc, která nám po válkách na Balkáně zbyla,“ dodává v úvodu.

Sbírka Gypsy taxi - Ciganski taxi vyšla v dvoujazyčném, anglicko-srbském vydání.

Radka Steklá
Romano Voďi

Objevte svět romské knihy
Česká republika, 21.8.2007 12:23, (Romano Voďi)

Andrej Giňa se narodil 1. 1. 1936 na východním Slovensku. Pochází z Tolčemeši, dnešních Šarišských Sokolovců, které se nacházejí v okrese Prešov. Jeho otec se úspěšně živil kovářstvím a muzikou, neuměl číst a psát, lidé ho však vyhledávali pro jeho moudrost a bystrý úsudek. Také usiloval o to, aby jeho syn dostal vzdělání. Giňa vzpomíná, jak jako jediné dítě v osadě, chodil do školy. Jiným dětem totiž rodiče nedokázali obstarat pro školní docházku oblečení a boty. Za války, v roce 1942, viděl, jak přívrženci fašistického Hlinkova režimu bourají domy jejich osady. Po válce se rodina za prací přestěhovala do Rokycan. Výčet jeho zaměstnání je opravdu barvitý. Dva roky večerně studoval pedagogickou školu, nastoupil na vojnu, kde pracoval jako voják z povolání. Studoval zdravotnickou školu v Hradci Králové, aby mohl zastávat pozici zdravotníka pluku. Z rodinných důvodů se vrátil do Rokycan, vyučil se tavičem, pracoval jako řidič ve slévárně Žampírka, ve volných chvílích se věnoval hudbě. Aktivní je i v důchodu, společně se synem podniká - rozváží suroviny potřebné na výrobu tradičního romského jídla zvaného goja.

V padesátých letech, ještě na základní škole, ho k zapisování romských příběhů inspiroval lékař pan Jágr, který se přátelil s rodinou a poznal vypravěčské umění Giňových rodičů. Jednou mu řekl: „Vidíš tady ten kostel? Má velkou historickou hodnotu, a kdyby se zboural, ztratila by se spousta krásy. A stejně je to s maminčiným vypravováním.“ Tak jsem si od mámy nechal vyprávět a zapisoval jsem to.“ (Citace z rozhovoru pro Respekt č. 37/2003, který vedla Karolína Ryvolová.) Jako mnoho jiných romských autorů i Andrej Giňa začal psát v češtině, neboť si nedovedl představit, že by se dalo psát romsky. Brzy poznal, že to, co mu znělo v uších romsky, napsané česky bylo jen stínem. „Nemělo to tu živou šťávu. A tak jsem to zkombinoval: vypravěče jsem napsal česky a dialogy romsky. Povídku pak uvedla celou do češtiny Milena Hübschmannová a vysílali ji v rozhlase. Povzbudilo mě to a od té doby píšu romsky. Vidím, že to jde. Romština je krásný živý jazyk a byla by škoda, kdyby se měl ztratit.“ (Viz sborník Kale ruži, 1990.) Poprvé svou tvorbu publikoval ve věstníku Svazu Cikánů-Romů (1969-1973) Romano ľil, a to autorskou pohádku Pal e kaľi raňi/O černé paní. V roce 1991 vyšly jeho tři povídky Phuro/Dědek, Škiparis/Škypar a Bijav/Svatba, která dala název celé sbírce. V roce 2003 obdržel za tuto knížku povídek literární cenu Open Society Fund.

Andrej Giňa pravidelně svými povídkami a pohádkami přispívá do romských periodik. Náměty jeho povídek často vycházejí ze vzpomínek na dětství na Slovensku, ze skutečných příběhů, které Giňa dokáže barvitě vypointovat. Zároveň však čtenáři sděluje svou zkušenost a názor („Ve svých povídkách chci ukázat Romům i Čechům, jak dříve žili Romové, jak se dovedli bavit a smát - i když hladověli, jak dovedli jeden druhému prokazovat úctu, jak drželi pospolu… Měli jsme sice hladový žaludek, ale duše byla sytá.“ Viz Kale ruži). Umí se na své postavy podívat s laskavým porozuměním, ale i kriticky. Většině svých hrdinů dopřává v jejich těžkém životním údělů i chvilky radosti, nadechnutí. Výjimkou je povídka Phuro, strasti a smolařství Dědka žádnou úsměvnou situací vybalancovány nejsou, protože i takový může být život přehlížených a nevzdělaných Romů. Giňovy příběhy mívají blízko k příběhům židovské komunity, jejíž osud se té romské velmi podobá.

Následující ukázka pochází z povídky Škypár. Stejnojmenný hrdina si chce prostřednictvím koně zajistit úspěšnou živnost.

***

Škypár postavil manželku a dcery do řady, a když stály v naprostém pozoru, pronesl slavnostně: „Koupil jsem koně a vůz.“ „Koně a vůz?“ zeptala se žena nevěřícně. „Od koho?“ „Od Fialy.“ „A kdes na to vzal peníze?“ „Neboj se, všechno je v nejlepším pořádku. Fiala chtěl dát koně na jatka, tak jsem řek, že ho koupím. Budem jezdit s vozem po vesnicích sbírat starý hadry, vyděláme ohromný peníze a zaplatím. Víš, co to je? Nikdo z našich lidí tady u nás v Terni ještě neměl koně a vůz!“ Za dva dny přijel Škypár do osady s koněm a vozem. Kůň byla vychrtlá černá herka s bílou lysinkou. Vyčnívající kosti držela pohromadě opelichaná kůže. Namáhavě táhl rozviklaný vozík. Na voze se pyšně vezl Škypár.

O Škiparis thoďa la romňa le čhajen te terďol andro šoros, Paris phenďa: „Cinďom gres the verdanoro!“ „Save gres?“ Savo verdanoro?“ phučľa e romňi napaťandos. „Kastar?“ „Somar ko Fijalas. Bikenďa mange gres.“ „Khatar iľal o love?“ „Ma dara ňič. Savo dovakerďam. O Fijalas kamelas te del le gres pro šľubrikos, phenďom, hoj les cinava. Phirava pal o gava, kidaha purane patave, so zarodaha, olestar leske poťinaha. Džanes, s´oda ela? Terňate mek graj ňikas na has, aňi verdan!“ Vaj duje ďivesenca anďa o Škiparis grajores the verdanoro. O graj has kokaluno, kalo murdaľipen parňa lisinkaha. O kokala ľikerlas jekhetane geraľi cipa. Bare pharipnaha cirdelas o kivaco verdanoro. Pro verdan bešelas o Škiparis sar raj.

Soubor povídek Bijav/Svatba vydal Apeiron 1991, do češtiny přeložila Milena Hübschmannová a Alena Smutná. Ilustroval Jan Oláh.

Lenka Nádvorníková
Romano Voďi