Deník England
Konikovi v Anglii

V souladu se zdejší tradicí jsme dneska vztyčili vánoční strom. Markétka jde zítra na sono kyčlí, tak se vrátím s výsledky.

O víkendu jsme byli na oslavě narozenin Anny-Marie, teď již dvouleté makedonské princezny. Byla to děsná pařba, děti byly pořádně rozdováděné. Pár fotek Markétky a Zuzanky jsem vystavil. Jinak viz deník Meggie...

Miminku je v teple dobře a nechce se mu do anglického podzimu, žádný div. Dnes je první den po plánovaném termínu, Haník už sotva sedí, konají se protiakce, ale žádná akce. Ve středu jde na návštěvu k midwife, možná proběhne nějaké anglické zaříkávání a vše se rozběhne.

Zuzanka včera oslavila třetí narozeniny, ještě jednou VŠECHNO nejlepší, Zuzi. Byla to jen malá domácí oslava, tuto neděli bude narozeninová party za účasti našich zdejších kamarádů s dětmi. Party nebude probíhat u nás doma, nevešli bychom se tu; místo toho  budeme u našich bulharských kamarádů, kteří mají dost prostorný byt. Snad to vyjde a nebudeme v té době rodit.

Jakoby se na pár dní vrátilo léto; zrodil se slunečný víkend a my jsme ho strávili s kamarády. V sobotu to byla oslava druhých narozenin Dimitriho, v neděli plavecký bazén a hřiště. Na bazénu se nás sešlo devatenáct, na hřišti pak méně, ale bylo to vydařené. Opakovat!

Chystáme se na miminko, Haník obstaral potřebnou výbavu, takže mládě nebude spát nahé v krabici od bot. Přestavěli jsme ložnici, už zbývá jen zabalit Haníkovi kufřík. Zuzanka si pomalu zvyká na školku; trochu s tím bojuje, ale akceptovala nevyhnutelnost osudu a koná jen chabé pokusy odvrátit ranní odchody do školky. Začíná slovními útoky proti pobytu ve školce jako takové, pokračuje krátkou procházkou slzavým údolím, odmítá se sama obléct, ale nechá si pokaždé lehce domluvit a nakonec s rezignovaným výrazem a Méďou Pú pod paží odchází k autu. Do školky vkráčí zasmušilá, ale jakmile se ocitne ve třídě, už se hrne za některou ze sester (říkáme jim typicky tety) a pak si hraje a nezlobí (podle toho, co nám tety referují), až dokud pro ni nepřijdeme. V tu chvíli, kdy uvidí Haníka (z nějakého důvodu ji chodí vyzvedávat Haník), nechá hry nebo dívání se na pohádku, stáhne obličej do plačtivého výrazu a trvá na okamžitém odchodu. Nevím, o co v téhle hře jde, možná je to demonstrativní protest, kterým bychom se měli utvrdit v názoru, že naše nebohé dítě školkou trpí. Naštěstí tomu tak není.

Letního počasí jsme si v Anglii tento rok moc neužili a máme tady podzim. Zuzanka sbírá zežloutlé spadlé listy a přenáší je z místa na místo. Některé lístečky obarvujeme vodovkami a otiskáváme na papír. Vodovky jsou teď u nás velký hit, malujeme každý den a příště pár obrázků vyfotím a vystavím zde, abyste se mohli kochat.

Zuzanka začala minulý týden navštěvovat školku - zatím jen na pondělní a páteční dopoledne neb více místa ve školce nemají. Jde o školku tady v okolí dost populární, TLC u nemocnice Hillingdon, asi patnáct minut chůze od našeho domu (dvacet pro šťastné hrochy). Zvenčí vypadá školka jako shluk unimo buněk, ale vevnitř se první rozpačitý dojem vytratí, interiér je barevný a veselý, i sestry ve školce jsou barevné a veselé, to platí i o dětech. Zuzanka nebývá příliš veselá, rozhodně ne ve chvílích, kdy ji ráno ve školce ponecháváme jejímu dětskému osudu. Když jsem odcházel ze dveří školky ven, ještě jsem ji slyšel vřískat. Ale lepší se, zvyká si - před pár dny mi dokonce říkala, že chce jít v pátek do školky. Dnes (čtvrtek) už to popřela a tvrdila, že tam nepůjde, ale já si to nemyslím. Pracovnice školky na mě udělaly velmi dobrý dojem (Haník je také spokojený), většinou jde o slečny a mladé paní. Překvapily mě už při mé první návštěvě se Zuzankou, když jsme tam šli na hodinu, aby si Zuzanka postupně zvykla na prostředí školky. Už ve dveřích Zuzanku s úsměvem oslovovaly jménem a hned se jí začaly věnovat. Tahle školka se pyšní svým propracovaným vzdělávacím a pečovatelským programem pro děti ve  věkovém rozmezí od šesti týdnů (to není překlep) do jedenácti let. Vážně s těmi dětmi pracují, už před nástupem do školky jsme vyplňovali několik formulářů, kde jsme mimo jiné psali slohovou práci na téma "Jaká je naše představa o rozvoji Zuzanky v této školce". Nevím, jaké zázraky zvládnou s naší dcerunkou během dvou dopolední v týdnu, ale zásadní pro nás je, že je Bobinka mezi svými vrstevníky, kde se nedomluví česky. Podle toho, co mi jednou večer vyjevila, jsou děti tím důvodem, proč se jí ve školce nelíbí - nejvyšší čas, že tam začala chodit. Po její poslední návštěvě mi už její tón zněl celkem pozitivně, dokonce prohlašovala, že dětem zpívala Kočka leze dírou. O jejím dalším prospívání Vás budeme informovat na těchto stránkách.

Haník se blíží do terminálního stádia těhotenství, statečná, jak ji známe. Předevčírem byla na prohlídce u porodní asistentky (midwife), opět a stále všechno v pořádku. Dítě je natočené hlavou dolů, tedy opatrně vykukuje ven a už se zajisté těší, jako my. Haník nemůže v noci dobře spát, tím opravdu trpí, ale není pomoci. Toto těhotenství prožívá Haník, myslím, s většími obtížemi než v případě se Zuzankou. Ale už tam skoro jsme a ukřičený, hladový uzlíček Haníkovi určitě vynahradí probdělé noci.

Od bouračky uplynul měsíc, nachodili jsme od té doby slušné kilometry (k něčemu to bylo dobré), vzpomínám si na jediný výlet, který jsme zvládli (?). Řekli jsme si, že by Zuzanka ráda viděla letadla na letišti Heathrow, takže jsme naskočili do autobusu a nechali se odvézt na letiště. Z terminálu 2, který je asi nejblíže k nám (rozhodně tam končí autobus, který jede skoro od našeho domu), jsme se vlakem posunuli na nedávno slavnostně otevřený terminál 5, abychom zjistili, že pokud neprojdeme odbavením a bezpečnostní kontrolou až k odletovým bránám, uvidíme letadla jen na obrázcích. Prošli jsme se po novém terminálu (ocel/sklo), Zuzanka si pohrála u vodotrysků na nádvoří a odporoučeli jsme se na terminál 3, kde jsme narazili na dočista stejnou překážku. Éra jsme neviděli, ale i tak bylo příjemné vypadnout z Uxbridge. Výlet jsme završili ve velmi pěkné restauraci, která je na kopci nad Uxbridge - interiér odlišný od všudepřítomných tradičních anglických hospod, velmi světlý, čerstvé květiny na stolech, květiny namalované na zdech; určitě tam zajdeme, až tady budete. Dali jsme si tradiční anglické jídlo, jehož název už si nevybavím, ale byly to kousky hovězího na černém pivu, obalené v křupavém těstíčku. Na začátku to byl zlatavý kvádr, ze kterého se ta dobrota dolovala. Příloha klasicky šťouchané brambory a dušená zelenina. Omáčka z masa (s pivem) v omáčníku na zalití.. Moc dobré.

Konečně si jdeme zítra dopoledne vyzvednout auto, které jsme si vybrali a zálohu za ně zaplatili. Do školky pro Zuzanku můžeme jet v nové (ojeté) fordce, jako ostatní angličtí rodiče. Při zkušební jízdě s prodejcem jsem poprvé řídil auto s volantem vpravo. Varoval jsem ho předem, ale nakonec to nebylo tak úplně jiné, jak jsem se předtím trochu obával. Řadící páka po levé ruce je lišák, pravačka má stále tendenci řadit, ale může tak nanejvýš stáhnout okénko. Rychlosti se mění ve stejném směru jako v našich autech, tedy jednička doleva/nahoru, atd.. I pedály jsou tam, kde mají být, takže hlavní úkol je přeorinetovat se ve smyslu odhadu vzdálenosti levé strany auta od kraje vozovky, případně toho, co je u krajnice zaparkované.

Naše nabouraná škodovka stále odpočívá na parkovišti za domem a my čekáme, až něco vypadne z anglické pojišťovny. Varovali nás, že to může trvat jeden až dva měsíce; jsme obrněni trpělivostí.

Kde jsme to posledně skončili? Bylo to předevčírem, před týdnem nebo snad před měsícem? Něco neodbytného vzadu v hlavě mi říká, že už je to zase měsíc od posledního zmínkyhodného zápisu. Jak mnozí z Vás vědí, stalo se toho od té doby více, o čem se dají popsat mnohé archy papyrusu, ale já budu jako obvykle stručný.

Popořadě. Měli jsme tu začátkem měsíce srpna vzácnou návštěvu. Přiletěli rodiče (babička Jana a děda Zdeněk) a neteřinka (sestřenice Kačenka). Ačkoli počasí se předvedlo po anglickém způsobu (po česku tzv. kočičí počasí), užili jsme si i dost slunečných chvilek; a vzpomeňme i ty deštivé, se sklenicí Guinnessu pod střechou přihospodské zahrádky. Samé příjemné vzpomínky: šlapací lodičky v Hyde Park a návštěva muzea přírodních věd v Londiniu, výlet do Ruislip, kde se holčičky s babičkou a s dědou svezly vláčkem, aby si pak vyhrály na pláži u jezera, procházky a barbecue, ale hlavně spousta dětského smíchu a radosti. Vzpomínám si na divadlo, které Kačenka se Zuzankou hrály, klouzaly se po matraci v obýváku, a tak dále, a tak podobně... Myslím, že si obě padly do noty, Zuzanka se rozhodně nestyděla a nenechávala se upozadit (ne, že by se Kačík o něco takového snažil, byl skvělý!), a tím nám obě naděje našeho národa zpestřovaly společný čas a také přidávaly další smysl veškerému našemu podnikání. Díky za to!

O pár dní později jsme nastartovali Šedivku a jeli opět pokořit kanál La Manche, hrdí pokračovatelé Františka Venclovského a Yvetty Hlaváčové. Cílem nám byla Dolní Normandie, konkrétně městečko Flers, kde se usadili (alespoň prozatím) naši přátelé, Hanka, Benoit a jejich dvouletá dcerka Elinka (plus kocouři Kačenka a Neo). Od pátku do pondělí jsme se těšili jejich vzácné pohostinnosti a moc jsme si ten výlet užili. Jižní Normandie se nám velice líbila, zelený kopcovitý kraj, kde se na každém druhém poli pase stádečko krav, nebo aspoň jedna Stračena, je proslulý zejména zemědělstvím. K moři je to taky kousek, ale to jsme ocenili až při zpáteční cestě, ačkoliv jsme z Flers jednou podnikli výpad do Mont St. Michel, kteréžto pozoruhodné městečko se nachází u moře, ale za odlivu tam žádné moře není. Byli jsme si tam s odlivem podat ruce. Zato tam bylo tolik turistů na čtvereční metr, kolik jsem za svůj krátký život jinde neviděl. Ani jsem je nevyfotil, nemohl jsem si sáhnout do batohu pro foťák :)

Takže, jak jsem napsal, jsme si slané vody užili až po zběsilé jízdě zpět, kdy jsme nestihli trajekt z Dieppe do Newhaven, přestože jsem po celou dobu jízdy hladil nohou krtky po hlavách. Nebylo čeho litovat, protože těch dvanáct hodin, které jsme byli nuceni strávt v Dieppe do nalodění se na příští loď, jsme strávili nanejvýš příjemně. Nejprve na břehu moře, posléze v prostorách tamějšího aquaparku s mořskou vodou. Po drobných nedorozuměních na recepci trajektu se nám podařilo získat klíče od kajuty a tam strávit šest hodin plavby. Spal jsem na lůžku se Zuzankou a nedoporučuji to nikomu - Zuzanka je uzurpátorka veliká a lůžko bylo dost úzké. Byla tam ještě dvě horní lůžka, ale nechtěl jsem riskovat, že Zuzanka v noci z toho svého spadne. I tak jsem se měl možná lépe než ti postarší Indové, kteří si rozložili své spacákové ležení v dětském koutku. Ti, kteří mě dobře znají, si určitě dovedou představit, s jakým potěšením jsem do koutku nahnal Zuzanku, jakmile jsem tam tu svoloč zaregistroval. Hyjé Zuzi, balónky, klouzačka a jdem na to!

Možná za tu mou zlomyslnost jsem měl být potrestán, když jsme byli už malý kousek od domova, zhruba na úrovni letiště Heathrow. Měli jsme za sebou dlouhou cestu, počasí v Anglii bylo mizerné, většinu cesty střídavě lilo a pršelo. Cítil jsem za volantem velmi unavený, těšil jsem se, jak do půl hodiny budu doma popíjet čaj, dám si něco malého k jídlu a přečtu si čerstvé zprávy z fronty. Zuzanka spala ve své sedačce, v sedadle za mnou klimbal i Haník. Z rádia hrál moderní jazz, když najednou jakoby se svět zatřásl. Nebylo to TAK veliké, ale došlo mi, že už nejsem pánem situace, vládu převzal řidíč kamionu, který do nás nemilosrdně strčil ze strany, až se šedivka pootočila a přitiskla se bokem na předek toho kolosu. Náraz probudil Haníka, který jako první věc po probuzení spatřil ze svého okýnka masu náklaďáku, nemilosrdně nás sunoucího po dálnici, za plného ranního provozu. Neměl jsem žádnou kontrolu nad autem, zbývalo jen sedět a čekat, jak tohle dopadne. Hlavou mi letěly myšlenky, jak málo stačí a je z nás vzpomínka. Jak naše naděje a snažení jdou do kytek bez toho, že si za to můžeme sami. Nedopadlo to nakonec špatně. Jako by je to učili v autoškole, řidič kamionu s naší kocábkou proplul ranní špičkou ke kraji, kde nás elegantně zaparkoval na svodidla. Zuzanku celá událost neprobudila, otevřela oči až ve chvíli, kdy jsem ji vynášel z auta, které jsme co nejrychleji opustili. Zase se dávalo do deště, Haník se Zuzankou se uklidily za svodidla, já jsem kráčel vyřizovat účty s řidičem-provinilcem. Bez významu, Maďar neuměl anglicky nic než ´Police´. Snažil se mi vysvětlit, že nespal, jen nás neviděl. Následovalo, co je u takových situací obvyklé. Volání na tísňovou linku, ambulance, policie. Kamioňák mě zval k sobě do kabiny, abych se schoval před deštěm. Neměl jsem chuť s ním sdílet společný prostor. Sanitka byla na místě ve chvilce, vzali dovnitř Haníka se Zuzankou. Zuzanka byla v klidu, veselá, po probuzení až nezvykle. Na místo přijela dálniční pořádková hlídka a pak i policie. Zjistili jsme, že naše auto je pomačkané leč pojízdné (kamion neutrpěl žádná významná zranění), takže policisté zastavili provoz na dálnici, abych mohl vycouvat ze svodidel, Haník se Zuzankou se naskládaly do auta a dojeli jsme domů. Štastný konec.

Zuzanko, až si tohle jednoho dne budeš číst, věz, že 12. srpen je další významné datum ve Tvém životě. Den, kdy jsme utekli hrobníkovi z lopaty.

Bez auta jsme limitovaní v pohybu, takže se vyskytujeme po Uxbridge. Příjemným zpestřením byla oslava Haníkových třicátých narozenin v uplynulém víkendu; přišli naši kamarádi s dětmi a vyklubalo se z toho příjemné odpoledne, i počasí nám přálo. Haník případně podotknul, že Zuzanka neměla námitek pro tomu, když si ostatní děti půjčovaly její tříkolku - žeby Kačíkova dobrá škola?

Ještě jedna věc - opustil jsem kapelu poté, co jsem se párkrát naštval na zpěváka a uzurpátora moci v jedné osobě. A taky jsem dnes prodal bicí.

Nezapominam.. jen nepisu..

Den po dni je tepleji, dnes je to ke třiceti stupňům, takže jsme pořídili pro Zuzanku bazének na zahradu a ta se v něm vesele ráchá. Haník natírá Zuzančinu stoličku na modro a já se chystám do práce. Koncert kapely před pár dny se celkem vydařil, škoda bídného zvuku v hospodě. Včera jsme se vydali do nedalekého Black Park; parku o rozloze 320 hektarů s jezerem a velkým dětským hřištěm, ale jeli jsme tam později odpoledne, takže jsme ho moc neprošli. Myslím, že to bude dobré místo k návštěvě, až tady budou babička s dědou a Kačíkem. Snad se udrží počasí.

Hvězdy nám teď přejí, a tak po prodlevě způsobené cestováním, stěhováním, nepřízní Telecomu a prací, se Koníkovi opět hlásí zpoza kanálu. Jak jsem uvedl před ehm několika dny, událo se nám nemálo, a několika stručnými větami se o ty události s Vámi podělím.

Výlet do Čech: vzpomínky již mlhavé, je to jako kdybychom tam byli před půl rokem. Vzácně jsme během těch čtyř dnů neměli povinnosti, takže jsme slavili, těšili se ze setkání s rodinou a přáteli - tak, jak by to mělo být pokaždé. Oslavili jsme šedesátiny (2x 30) Jéni a Mirky v Černošicích, kde jsme u Křížů na zahradě potkali celou partu (a spoustu capartů), pojedli grilované selátko a kdosi tam i cosi vypil. S pokročilou hodinou se rozezněla hudba a nohy tanečníků se mrštně rozkmitaly na improvizovaném tanečním parketu. S dále pokročilou hodinou už, pravda, jelo dokola jedno cd - tuším, že to byl Kabát, rozhodně po půlnoci, když se pozůstalí svlékli z triček a naskákali do bazénu, přišel náš čas odejít. Konečně jsme měli dost času i na setkání s Micinou a Kačíkem, které proběhlo ve fotbalově vyzdobené Bolettě v Černošících (bylo tehdy ME, ještě s českou účastí). Zuzanka už si pěkně hrála s Kačenkou, je dobře, že za námi Kačík za čtrnáct dní přiletí, určitě si spolu holky užijou her a srandy. Ráno v ten den nás navštívila Vlasta, spolužačka z mé střední školy, se kterou jsme se vídávali i v Praze, a která byla jednou z prvních tet, které Zuzanka, ve své rezervovanosti, od první chvíle 100% brala. V ten samý den večer jsme jeli do Unhoště za Verčou, Martinem a jejich malým Jonášem - už jsme se dlouho neviděli. V pondělí - předposlední den našeho pobytu, jsem vyrazil večer do Prahy, kde jsem se potkal (nejen) se spolužáky z rožnovské základky, P. Pohlem a P. Vašendou (řada čtenářů jistě zná jména, některým možná víc řeknou přezdívky Globáč a Snáša). Jestli vůbec máme tolik čtenářů... Tak i tak, co bylo v hospodě, zůstane v hospodě.

Výlet do Barcelony: o pár dní později jsme se rozletěli do vyhřátého Španělska, kde nás už na letišti čekala mamka. Vznikla komická situace s kočárkem, kdy jsme už nastupovali do autobusu směr centrum Barcelony, když se Haník zeptal: "Neměli jsme s sebou kočárek?" Měli a zapomněli jsme na něj jako na smrt. Vracel jsem se k výdeji zavazadel a to nebyl věru snadný úkol. Nedá se tam jít přímo přes přílety, ale musel jsem to vzít směrem na odlety, tedy projít přes ochranku u kontrolního stanoviště, kde chtěli vidět mou letenku, kterou jsem neměl. Paní neuměla anglicky, já jsem svou španělštinu raději nevytahoval (umím prakticky jen Nemohu s tebou spát bez prezervativu), ale nakonec mávla rukou a nechala mě projít. Kočárek jsem našel a do centra jsme vyrazili kompletní. V Barceloně to vibrovalo ve dne v noci, počasí bylo mimořádně teplé (pro nás chladné Angličany rozhodně), prodejci vody budou asi ve Španělsku jedni z nejbohatších občanů. Hned v úvodu jsme podnikli turistickou cestu vyhlídkovým autobusem po Barceloně, takže jsme se mohli letmo seznámit s hlavními atrakcemi hlavního města. Město se nám moc líbilo, ale také moře, kde jsme strávili následující den. Voda byla příjemná, všichni jsme se v ní mnohokrát vystřídali. Příště seženeme větší slunečník - měl jsem spálená záda ještě asi týden nato. Procházka v parku Güel, který projektoval architekt Gaudí, završená piknikem v nedalekém parku, to byl náš další barcelonský zážitek. Mám dojem (a nejsem sám), že najít travnaté místo v barcelonském parku, je jeden z divů světa. Voda je vzácná. Gaudího park je nádherný, zejména stavby a předměty, které se v něm nacházejí. Barcelonu si určitě nenechte ujít. Ochutnali jsme i tu noční, hlavně já, který jsem to táhnul s kamarádkou Klárou a francouzským kamarádem do pěti ráno. V ulicích a uličkách to žilo, zpívalo se i tančilo; v Barceloně je zakázáno pít na ulici alkohol. Byznys pak bují v kradmém prodeji plechovek piva přímo na ulici. Z ručky do ručky, asi jako v Praze prodejci drog.

Stěhování: nás čekalo krátce po návratu z dovolené. Ačkoli nejsme sběrači předmětů a naše domácnost nepřekypovala nadměrným množstvím nábytku, naložili jsme velkou dodávku až po střechu a řadu krabic a drobnějších kousků jsme ještě několikrát vezli naším autem. Díky pomoci dvou kamarádů změnila většina vybavení bytu působiště během dopoledne, následné dostěhovávání a úklid bytu jsme pak dokončili na etapy během několika následujících dnů. V domě, který teď obýváme, jsme se zabydleli rychle a myslím, že nám tady nic nechybí. Vlastně ano! Stále nemáme věšák na kabáty, takže pokud k nám zamíříte, vezměte si, prosím, vlastní. Stěhování nám připravilo dvojí nemilé překvapení. Zaprvé došlo opět k selhání British Telecom, který místo, aby převedl internet na novou adresu, stejně jako pevnou linku, zrušil náš internetový účet a trvalo jim téměř čtrnáct dní než nám domácí internet zprovoznili. Druhá nepříjemnost přetrvává - zjistili jsme při odhlašování elektřiny ze starého bytu, že v celém domě je jen jeden elektroměr pro obě patra (v prvním patře jsou kanceláře právnické firmy) a ten byl registrovaný na mě. Došlo nám, proč nám v únoru přišel neobvykle vysoký účet za elektřinu. Tentokrát jsme po obdržení závěrečného vyúčtování nevěřícně vrtěli hlavou a přemyšleli, jak je možné, že bychom platili třikrát více než je v kraji obvyklé. Nakonec jsme ten důvod odhalili, ale tím to nekončí. Je potřeba, aby majitel domu situaci vyřešil s právníky, obývajícími kanceláře v prvním patře a dohodla se úhrada elektřiny - zpětně za dobu, po kterou patro obývají, jistě. Divil bych se, kdyby to šlo hladce, už jen proto, že zdejší výpočty účtů za elektřinu bývají založeny na odhadech, tedy pokud nejsou instalovány moderní eletroměry s automatickým odečtem (to není tento případ). Je nám trochu líto současných nájemníků bytu, možná pokračují v našich stopách.

Buď jak buď, vic než čtrnáct dní jsme nainstalovaní v "novém" domě a jsme tady spokojení. Dovnitř se nedostáváme přes několikery strmé schody, poštu nám nikdo nepřebírá a není k dispozici všem chodcům z ulice, jako to bylo dřive. Zuzanka i my si pochvalujeme zahradu, kde si můžeme hrát i grilovat. Vlastní parkovací místo také potěší, a že v noci pod okny nepořvávají opilci a do oken nehraje hudba z diskotéky nám též příliš nechybí. Pokud byste nám chtěli poslat blahopřejné přání, adresa je 20 Turnpike Lane, Uxbridge, Middlesex, UB10 0AH.

Výlet na Isle of Wight: zatím poslední ze série našich výletů - na ostrov Wight, který patří k Velké Británíí a najdete jej na jih od toho velikého ostrova, kde v současné době žijeme. Vyrazili jsme včera ráno, autem, a dopravní špička neměla tak silný hrot, jak by se dalo očekávat. Cesta do přístavního města Portsmouth je z Uxbridge dlouhá asi 120 kilometrů, vesměs po dálnici. V Portsmouth jsme se nalodili na trajekt, směr Isle of Wight. Počasí nám přálo, byl vcelu jasný a teplý den. Plavba netrvá dlouho, ne víc než čtyřicet minut, ostrov je od pevniny (vlastně jen jiného, velkého ostrova) vzdálen cca 10 km; cestu jsem si z větší části užili na horní otevřené palubě, dokud nás Zuzanka nepřesvědčila, že se chce dívat na moře zpoza okna lodi. To už jsme ale téměř přistávali. Ostrov Wight není příliš velký - tvarem připomíná diamant a rozlohu má 380 kilometrů čtverečních. Prakticky ani nemělo velkého smyslu startovat auto, když jsme se chtěli dostat po ostrově z místa na místo. Stačilo by trochu zatlačit a už už brzdit.. Je to velmi pěkné místo, navíc s bohatou historií i současností. Krásná příroda, kultura, malebná městečka, písečné pláže, přátelská atmosféra = vyhledávaná turistická destinace. My jsme ostrovu věnovali jeden den a užili jsme si válení se u vody (částečně i ve vodě), procházku po jednom z těch malebných městeček (Godshill - mají tam velmi velmi pěkně udělaný model vesnice, fotky ve fotoalbu) a návštěvu většího městečka (Cowes), kde už ale v danou pozdní hodinu v ulicích moc živo nebylo - o to více života se ozývalo zpoza dveří svatostánků pivní kultury. Ostrov jsme opouštěli večer, dalo se do deště, trajekt připlouval....