Deník England
Konikovi v Anglii

Zuzančina klíční kost se zdárně hojí; Zuzi už si na bolest téměř nestěžuje, jen občas ji vytáhne, obvykle ji používá jako záminku k dosažení cíle (např. nechci s Vámi jít nakoupit, bolí mě ruka). Jinak vesele skotačí a pobíhá po domě ve společnosti věrných přátel Médi Pú a malého plyšového psíka Skipinky (anglicky Skipper). K tomu jí sekunduje Markétka, ze které se klube čertovo kvítko. Objevuje svět a nedá pokoj ničemu, co neleží dostatečně daleko nebo vysoko mimo její dosah. Rozvíjí i řeč; ačkoliv nepřidává artikulované výrazy, přibývá množství těch méně srozumitelných. A když ji někdo naštve, dokáže ho pořádně seřvat. Byli u nás na návštěvě Micka, Roman a Kačík; tentokrát jen pár dní, ale díky aspoň za to. V neděli ráno odletěli zpátky do Prahy a večer k nám přijela mexická kamarádka Romali se dvěma malými chlapci. S těmi se hašteřila více Markétka; měla jim za zlé, když si půjčovali její hračky. Pobyli taky jen dva dny a jsou pryč. Po sněhu nejsou ani památky, dny jsou sice chladné a vlhké, ale je to zima, která je v těchto končinách více obvyklá. Po hysterii ze sněhové nadílky se život v Anglii vrátil do normálních kolejí.

Po počátečních drobných eskapádách spojených s přestěhováním (např. tradičně zpackané připojení telefonní linky a internetu v režii British Telecom nebo vypnuté topení, když jsme měli na návštěvě Proškovi) jsme se v novém domově pohodlně zabydleli, Zuzance školku zařídili a okolí zlehka prozkoumávat začali. Dům v Uxbridge jsme celkem úspěšně předali majiteli, i když kolem toho byly drobné tahanice a před pár dny nám majitel volal, že v posteli, kterou jsme tam nechali (koupili jsme ji před odchodem na Ebay), jsou možná blechy, protože noví nájemníci jsou pokousaní. Moje dojíždění do Hayes není nic radostného, ale pořád mě v práci udržují v domnění, že je to jen dočasné, a to mi dává sílu prásknout do koní a urazit těch necelých šedesát mil. Rok 2010 začal vzrušením, když si Zuzanka při pádu ze židle naštípla klíční kost. Na pohotovosti jsme strávili dvě a půl hodiny ale možná jsme si to mohli ušetřit, protože sice Zuzance udělali rentgen, který ukázal naštíplou kost, ale na místě dostala jen volný závěs na ruku, který jsme pak doma nahradili plenou. Bylo to v sobotu a domluvili pro nás na čtvrtek schůzku na zlomeninovém oddělení, kde to prý Zuzce nějak lépe zafixují. To bude tedy zítra dopoledne, tak uvidíme. V pondělí začala Zuzance školka, kam jsme se vypravili s tím, že jim ukážeme ruku v závěsu a oni nám ukážou dveře. Naštěstí se to nestalo a manažerka školky prohlásila, že to není žádný problém; pokud nám to nevadí, může tam Zuzanka hned začít. Takže tam rovnou zůstala. Tak jako dříve v Hillingdon Primary, má nárok na dvě a půl hodiny denně hrazené státem a k tomu jí připlácíme hodinu denně. Začíná v devět, takže ji vyzvedáváme v půl jedné; to znamená, že tam bývá v době oběda, takže jí Haník dává s sebou obědy do krabičky (lunch box) a ve školce jí to ohřejí. Jsme rádi, že tři a půl hodiny denně poslouchá ten neuvěřitelný příval slov někdo jiný... Markétka roste jako z vody a určitě jí hodně prospěla změna velikosti bydlení - prohání se tady po místnostech v přízemí, většinou pronásleduje někoho z nás, ale umí si hrát i sama. Poměrně dost následuje Zuzanku a ráda si s ní hraje (taky ji ráda tahá za vlasy). Zuzi to často nese jako břemeno, ve smyslu 'Už mě zase to mimino otravuje', ale stejně tak bere Markétku do party a hrají si spolu. Koneckonců, Markétčina první slova poránu bývají "A-hóój Zu-zí". Markétka už má rozsáhlejší slovník, najdeme v něm slova: Daddy (tatínek, ale taky leccos ostatní), Ahoj, Bye, Ham ham... to je asi zatím tak všechno. Tak.

Prestehovali jsme se do novejsiho, vetsiho a krasnejsiho domu dal od Londyna. Bohuzel nas zase zradil nas rodinny dodavatel telekomunikacnich sluzeb, British Telecom, a nejsme doma pripojeni na Internet. Pristi tyden, jeste pred Vanocemi, by se mela situace zmenit, tak nam drzte palce a odmena Vas nemine.

Dneska jsme udělali krok směrem k bydlení - podepsali jsme smlouvu o pronájmu a zaplatili první nájem. Nepřihodily se žádné nečekané události, prostudovali jsme smlouvu, legitimovali se a bylo po všem. Návštěvu realitky zpestřovala Zuzanka komickými výstupy, do kterých vtáhla i paní agentku. Takže plán se pomalu realizuje a náš odchod na venkov se blíží. Taky jsme se byli podívat do školky, která je asi deset minut chůze od našeho budoucího bydlení. Byli jsme příjemně překvapeni, v jak pěkném prostředí ta školka (se školou hned vedle) je. Není u rušné silnice, je obklopená zelení a i vevnitř to na nás udělalo dobrý dojem. Promluvili jsme si s manažerkou školky, která nám věnovala spoustu času a vysvětlila nám, jak to u nich chodí. První dobrá zpráva byla, že mají volná místa a Zuzanku od ledna vezmou. Další dobrá zpráva byla, že ačkoliv je to soukromá školka, můžeme tam uplatňovat hodiny, které za nás hradí stát, a ani k tomu nemusíme přibírat soukromé hodiny. Jde o dvacet hodin "zdarma" týdně, to je podle mě velmi štědré. Vymyslíme nějakou kombinaci hodin zdarma a placených, aby se Zuzanka pomalu připravovala na celodenní pobyty ve škole, které jí čekají od příštího září. Od manažerky jsme dostali prospekt se spoustou informací, tak si je můžeme před spaním předčítat.

Realitka kontaktovala majitelku domu, který jsme si vyhlédli, a milá paní cudně kývla, že by nám tedy nemovitost pronajala. Od agentů jsme dostali formuláře pro tzv. Reference check (prověří si nás u zaměstnavatelů, majitele domu v Uxbridge a v bance), které od nás dostali obratem zpět, takže snad už prověřují, a výsledkem by měla být smlouva o nájmu. Domluvili jsme začátek nájmu na 9. prosince, takže nám to dává dost času mezi odstěhováním do nového a předáním starého do péče majiteli. Noví nájemníci by sem měli přijít 29. prosince. Práci ve Východním Londýně pořád nemám potvrzenou, takže se může stát, že budu dojíždět 55 mil do Hayes. Ale za ten dům v přírodě to stojí. Haník před chvíli odjel s Markétkou na očkování v jednom roce. Popravdě teď nevím, proti čemu to očkování je. U druhého dítěte už to neprožívám tak horlivě. Za čtvrt hodiny vyrazím i já, pro Zuzanku do školky. Ráno, když jsem ji tam nechával, mě ve dveřích zastavila jedna ze sester a řekla mi, jaká je to škoda, že Zuzoidka opouští řady chovanců jejich ústavu. Je prý moc hodná a šikovná. Po kom to ta holka má? P.S.: Naše nájemnice v Černošicích se nechala slyšet, že se možná v lednu odstěhuje. Čekáme, až se vymáčkne, zda je to definitivní výpověď. Nepřichází to ve vhodnou dobu, ani trochu.

O víkendu, který jsme tak nějak částečně propařili a prostonali, jsme tady měli návštěvy z Francie i z Čech. Včera a dnes jsme si udělali dvojvýlet do Essexu, oblasti severovýchodně od Londýna, kde se budeme pravděpodobně vyskytovat v příští dohledné době. Byli jsme u města Brentwood, nedaleko za hranicí M25 (dálnice, okruh kolem Londýna) a našli jsme pár pěkných míst, kde si umíme naši rodinu představit. Děti snášely cestování výborně, ačkoliv obě dve jsou zavirované - Zuzance už "nemoc" odchází, zatímco Markétka dnes pomalu ztrácela hlas (my s Haníkem už jsme ty naše našli). Musím se přiznat, že mi nechybí Markétčin vřískavý písklavý ječák, ale radost z jejího trápení nemám. Tak jsme včera viděli jeden dům, který nás moc nezaujal a dnes dva, z toho jeden se nám líbil hodně a podmínky nejsou marné - napsali jsme realitce, že bychom si rádi plácli. Držte nám palce.

Včera jsme si u nás doma dali dostaveníčko s majitelem domu a oznámili jsme mu, že se hodláme vystěhovat. Nemáme zatím jasno v tom, kam že se to přestěhujeme, ale snad se pro nás někde něco najde. Máme na to dva měsíce. Snad i kratší dobu, kdytž se majiteli podaří najít nové nájemníky dřív. Bude to náš čtvrtý domov za necelé tři roky pobytu v Anglii.

Vypadá to, že články už píšu jen po návratech z dovolené, ale faktem je, že jsme se letos docela nacestovali. Na turecké slunce a opulentní snídaňoobědovečeře v hotelu rádi vzpomínáme, ale jsme zpátky v Anglii a vracíme holčičkám (i nám) jistotu pravidelného denního režimu. Zuzanka se vrátila do školky, ale povedlo se nám prohodit její odpolední seance za ranní, takže ji už týden vozíme do školky na devátou a v půl dvanácté ji vyzvedáváme. Zuzanka má nové kamarády, do školky se těší a i vychovatelka poznamenala, že jde vidět, že Zuzance ranní školka svědčí; že prý je o poznání aktivnější a ne tak unavená. Příjemnou změnou je též to, že nám Zuzanka popisuje konkrétní činnosti,které ve školce provozují - dřív se omezovala na strohé Hráli jsme si. Teď se dozvídáme, že hráli divadlo, povídali si o zlých lidech (?), malovali, hráli si na obchod, četli knížky, vařili a tak různě. Taky proběhla změna ve složení Zuzančiných spolužáků. Odpoledne chodí do školky převážně děti asijské a africké, ranní spolužactvo tvoří převážně bílé děti. Markétka je zdravá a veselá, v současnosti ji nezatěžují žádná trápení. Už je zcela na umělé výživě, ale v noci se pořád probouzí, alespoň a většinou jednou za noc. Přes den si ráda hraje se Zuzankou, hodně žvatlá a připravuje se budoucí dráhu kaskadérky (například skoky z křesla). Je to úleva, že povídá místo těch ušídrásajících zvuků, které výhradně vyluzovala doposud. Ale i na ty se občas dostane, Markétka pořád umí.

Od návratu z Francie jsme se už aklimatizovali, ale léto naštěstí ještě nekončí a naše prázdniny zdaleka nekončí. Měli jsme na návštěvě Micku s Romanem a Kačenkou, kteří u nás pár dní pobyli a při odletu si do kufru přibalili Zuzanku, aby ji v Praze předali babičce a dědovi z Rožnova. Ó, bylo to několik velmi klidných dní, kdy jsme tady nemuseli hledat odpovědi na nezodpověditelné dotazy, ošetřovat zraněného Méďu Pú či tišit hysterický řev při mytí vlasů. Samozřejmě nám Zuzanka chyběla a bez ní jsme se necítili kompletní, přesto je jasné, že vzdálenost od prarodičů je jedna z největších nevýhod přestěhování se do cizí země.

Bylo to jako návrat o tři roky zpátky, kdy Zuzance byl necelý rok a Markétka se ještě toulala mezi odlehlými galaxiemi. I naše Nejmladší samozřejmě vyžaduje pozornost a péči, ale není ještě tolik náročná a jsme na ni dva. Prostě to pro nás byla pěkná dovolená, kterou jsme si užili i na výletě do Chalfont Saint Giles, nedaleké vesnice, kam jsme se byli podívat a projít se po přilehlých lesích a polnostech. Máme na co vzpomínat

Za půl hodiny by na letišti v Heathrow mělo přistát letadlo British Airways, s babičkou Janou a dcerou Zuzanou na palubě. Tak se loučím, ať můžeme být s kamerami u toho.

Koníkovi dlouho nepsali, zato poměrně hodně cestovali. Zajeli do Norfolku s Ricardem, Romali a dětmi, kde strávili několik pěkných dní na farmě, tentokrát ne typu Bed&Breakfast, ale Cottage, tedy komplet stavení k pronájmu. Měli jsme pronajatý velký kamenný dům, dříve patrně obydlí pro pomocné síly na farmě. Tak jsme tam těch pár dní hospodařili a cestovali po Norfolku, ktery je přímořský, placatý a mile venkovský. Pár dní nato jsme se vydali směr Francie, kde jsme potrávili devět dní, na které budeme také dlouho s radostí vzpomínat. Cestování nebylo krátké, ale bylo rozprostřené zhruba půl na půl mezi auto a trajekt. Nejdřív jsme se vydali, obdobně jako minulý rok, za Benem a Hankou do Flers. Zase jsme poseděli, popovídali, pogrilovali, holčičky si pohrály, a třetí den jsme táhli tu naši káru dál, směrem na jih a západ, do přímořského Les Sables d'Olonne. Do Les Sables jsme jeli na pozvání dalších francouzských kamarádů, Alexe a Toma. Alexovým rodičům patří dům/letní obydlí na jedné z ulic v městečku, vzdálené asi deset minut chůze od pobřeží Atlantiku. Při našem příjezdu už byl dům zabydlený Alexem a dalšími kamarády; my jsme byli poslední do sbírky. Byly tam dva páry, Alex, Tom a my. Kromě nás samí Francouzi. Zuzanka si během prvních pár minut obtočila přítomné dámy kolem prstu a v podstatě až do konce pobytu je vcelku úspěšně zaměstnávala. Celý týden, který jsme tam strávili, jsme si užívali dobrého jídla, pití, společnosti milých přátel, kteří se kvůli nám snažili mluvit anglicky, moře, sportování a vůbec. Cesta zpět z Francie do Anglie proběhla tento rok bez zádrhelů; a i díky vínu, které jsme si přivezli s sebou, máme dovolenou stále v živé paměti.