Zatímco lingvisté se nadchávají zajímavostmi romštiny více než dvě století, ve veřejnosti přežívá ignorantní a přezíravý názor na romštinu jako na „hantýrku“. Udivuje otázka často kladená i vzdělanými lidmi: „Má cikánština vůbec gramatiku?“
Jazyk bez gramatiky neexistuje. Uvedeme alespoň hlavní gramatické kategorie romštiny: jedenáct slovních druhů (včetně členu), jmený rod (maskulinum, feminimum – podobně jako v hindštině), číslo (sg., pl.), čtyři slovesné časy jsou: presens, perfectum, imperfectum, futurum; Romština má také bohatý onomaziologický (pojmenovánítvorný) systém, jímž může tvoři nové výrazy.
Oficiální asimilátorská politika, která trvala v podstatě až do roku 1989, ignorantní postoje vůči romštině vlastně podporovala. Dnes už mají Romové nejen u nás, ale i jinde ve světě oficiální možnost svůj jazyk rozvíjet a užívat v různých společenských funkcích. To je ovšem úkol obtížný a dlouhodobý. K jeho splnění nestačí jen bohatství tradiční romštiny, jakou mluvili čirlatune, čačikane Roma (dávní, opravdoví Romové), romštiny plné šukar lava (krásných slov) tradičních písní a pohádek, romštiny s efektivním onomaziologickým systémem schopným ji průběžně obohacovat o nová slova. Je k tomu zapotřebí společenské vůle, společenského úsilí, odvahy k pokusům a omylům při užívání romštiny ve funkcích, v nichž zatím neměla příležitost se uplatnit, je k tomu potřeba i odborníků zejména z řad Romů samých, kteří rozvoj romštiny budou citlivě usměrňovat.
Tato vůle se zatím projevuje v romských příspěvcích na stránkách romského tisku (především
v časopise romistických studií Romano džaniben), v několika romských literárních publikacích, v tom, že se romština od roku 1991 vyučuje jako univerzitní obor na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. A přibývají i romští lingvisté. Zatímco na první mezinárodní lingvistické konferenci věnované romštině v Hamburku 1993 byl přítomen pouze jeden romský lingvista (Prof. Ian Hancock z Texasské university v Austinu, USA), na druhé podobné konferenci v Amsterodamu 1994 vystoupilo se svými příspěvky pět romských lingvistů a filologů – a stejný počet referátů byl přednesen v romštině.
Podobnými peripetiemi, jakými prochází romština, musel projít snad každý jazyk na světě: některý v dávné minulosti, některý nedávno, a jsou jazyky, které si způsob, jak plnit nové společenské funkce a projevovat se v nocých formách, hledají dnes. Záleží na prvním místě na Romech, jak toto obtížné údobí zvládnou. Ale nejen na Romech. Na mezinárodní konferenci o jazycích etnických minorit, zorganizované Laplandskou universitou v Rovaniemi (Finsko) v roce 1991 byl v závěru vyjádřen názor, že jazyk, byť vytvořen jednou etnickou skupinou, se jakožto uchovatel kulturních hodnot stává součástí kultury celosvětové. A tak k uchování jazyků, pokud si je jejich mluvčí budou chtít uchovat, mají kulturní povinnost přispět i národy ostatní. Tato povinnost je pak zvýrazněna etickým imperativem pro ta majoritní společenství, která znemožňovala etnickým minoritám důstojnou humánní existenci, která derogovala a potlačovala jejich kulturu a jazyk.
A tak nakonec si můžeme přát s Angelou Žigovou:
„Mi del o Del, kaj te barol the barvaľol amari romaňi čhib,
so lakere šukar lava kovľaren o jilo
u lakere goďaver lava phundraven e goďi.
Mi lakere gule lava ačhaven bachtalo drom maškar o manuša“.
„Dej bože, aby se rozvíjela a vzkvétala naše romská řeč,
jejíž krásná slova obměkčují srdce,
jejíž moudrá slova otevírají rozum.
Ať její sladká slova zbudují cestu štěstí mezi lidmi“.
Milena Hübschmannová: Romaňi čhib – romština: Několik základních informací o romském jazyku (publikováno In: Bulletin Muzea romské kultury č. 4/1995)
|
