Uplynulé dva dny se, jářku, nevydařily. Byly nabité událostmi, ve kterých nebyla rozhodně nouze o stres, napětí a smutek. Nejprve si shrňme hlavní body našeho dvoudenního nezdaru, poté je spolu rozebereme a k tomu nám bude hrát Zuzančin orchestr autorskou variaci pro hlasivky a orchestr Uáá eááá. Vlastně, když nad tím teď přemýšlím, je to jen jeden bod, který zahrnuje podmnožinu menších a větších nezdárků. Shrnutí: Výlet na Šumavu. Podtrženo tlustou černou čarou (mohl bych ta slova podtrhnout v textu, ale takhle to lépe vystihuje hrůzostrašnost situace).
S vidinou delšího volna (od středy do neděle) jsme se v úterý ráno s Haníkem dohodli naložit se do Konispřežky a ve středu ráno vycestovat za vidinou bílých horských plání, lákavých sjezdovek, párků v rohlíku a hlasité pop music - na Špičák na Šumavě. Shodli jsme se na tom, že Zuzanka má vcelku klidné období a na místě, pokud seženeme hotel s dobrým vybavením, budeme schopni vytvořit podmínky v komfortu, na který je zvyklá, tedy nijak neutrpí a my si užijeme zimních radovánek. Je škoda, že Zuzanka ještě neumí mluvit, psát nebo malovat, protože by nám určitě dala najevo, jak nezralý ten nápad byl. No, nestalo se tak a my jsme se pustili do hledání vhodného ubytování, dostatečně vybaveného a co nejblíž sjezdovce. V tuto chvíli cítím vhodný prostor pro zmínku o zlých znameních, která nás celou dobu našich cestovních peripetií provázela, a ačkoliv jsem se jim vysmíval, teď si jejich (bez)významností tak stoprocentně jistý nejsem. Stručně je charakterizuji jako překážky, které nám Osud staví do cesty, aby nás odvrátil od vytyčených cílů, když nám hrozí nebezpečí. Vzpírám se připustit možnost čehosi nadpřirozeného, co není vědecky dokázáno, na druhou stranu, kdybych zlá znamení poslechl (a nebylo jich málo), nic z těch nepěkných zážitků by nás pravděpodobně na klidných procházkách do černošické lékárny a sámošky u Vávrů nepotkalo. Zlá znamení se, jestli si to dobře pamatuji, začala objevovat od úterního rána, od našeho rozhodnutí, a poslední jsem zaregistroval před obchodem s kočárky - na konci se v nich zorientujete, vypíšu jejich seznam. Najít ubytování nebylo snadné, nejprve vypadal nadějně byt, který vlastní strejda Pavel a teta Milena přímo na Špičáku, ale měli na ty dny do bytu objednané řemeslníky. Obvolal jsem několik chat a hotelů, ale bylo plno. Když jsem dal výsledky mého telefonického průzkumu na vědomí Haníkovi, dostal jsem v SMS odpověď, že nam strejda Pavel v jednom z hotelů, kam jsem předtím volal, domluvil pokoj. Hurá, měli jsme kde spát a pečovat o Zuzanku! Po příjezdu z práce domů jsem si akci rozmyslel a rozhodl jsem se, že to není dobrý nápad, je v něm mnoho úskalí, na která můžeme narazit, a tak jsem to také prezentoval Haníkovi. Haník vyložil protiargumenty a já jsem je přijal, takže jsme večer sbalili jednu tašku Zuzance, jednu nám, oprášili jsme zimní nádobíčko a poté, co jsme se znuděně prokousali asi deseti minutami divadelního představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? aneb Tak mi ho teda vyndej v podání pánů Čtvrtníčka a Lábuse, jsme se odebrali za Zuzankou chrnět, abychom ráno v osm vstali, nakrmili zvěřinec a vyrazili. Druhý den se tak nějak i stalo; zatímco Haník krmil hladovou zvěř, podařilo se mi v obchodě s autodíly koupit zahrádku na auto, a protože jsem trpěl cestovní horečkou, po dvou minutách neúspěšného zírání do manuálu jsem se vyvztekal, že na montáž kašlu, protože v krabici chybí nějaké šroubky. Haníkovi se taky nepodařilo zahrádku složit, nejspíš proto že jsem Haníka rušil a na ni naléhal, že už jsme měli být dávno pryč, s takovou si dneska nezalyžujeme a vůbec, přenesl jsem nervozitu i na ni. Nechali jsme nosič doma a naskládali naši ekvipáž do auta, včetně lyží a hůlek. Zuzanka spala v sedačce vedle řidiče, tedy mě, Haníkovi vybyl kousek místa vzadu za Zuzkou. Ačkoliv jsem se omluvil, za mírně napjaté atmosféry jsme opustili Černošice a mířili na Plzeň. Na okruhu, nedaleko před sjezdem na Plzeň, si Haník uvědomil, že doma nechal veledůležitou tašku s nezbytnostmi pro Zuzanku, takže jsme otočili konispřeží a hnali na Černošice. Druhý pokus dopadl lépe, cesta nám nekladla odpor, a tak mezi druhou a třetí odpoledne, s jednou krmící zastávkou, jsme vystoupili z auta před hotelem Sirotek na Špičáku. Zuzanka, jak je u ní obvyklé, snášela cestu dobře, spala prakticky neustále, s výjimkou zmíněného krmení. Nebojte se, její řada teprve přijde. Od hotelu byl hezký výhled z kopce, bylo vidět, že sněhu je v kraji dostatek, odhadem něco přes metr, turistů nemnoho, měli jsme radost, jak se nám výlet daří. I s ubytováním jsme byli spokojeni, lepší turistická ubytovna s manželskou postelí, nově zařízeným toaletním a sprchovým pracovištěm, dostatek úložných prostor, jen se umýt a jít. A tak, jakmile Haník Zuzance doplnil nutnou dávku mléka, vzali jsme kočárek a vyrazili na rodinnou procházku ke sjezdovce, vzdálené asi dvěstě metrů od hotelu. U lanovky, kam jsme došli, jsme se zasytili párky a langošem a obloukem se vrátili zpátky do hotelu. Proběhlo další krmení nadále spokojené Zuzanky a po něm jsme se vydali na večeři do hotelové restaurace. Zuzanka chrupkala u stolu v kočárku, nevzbudili ji ani halasné německé i české rodiny, a my jsme si dopřáli kuřecí večeři se salátem v šopském stylu. Před námi byla kritická část večera, doba od osmi večer, kdy jsme očekávali možné obtíže na straně Zuzanky, navíc byl lázeňský den a to umí Bobinku taky rozparádit. Ukázalo se, že Zuzanka je na nocování po hotelích ještě malý tvoreček a domácí zázemí je stále nutností, kterou lze těžko nahradit. Od koupání v osm byla Bobinka v ráži, s krátkou spací přestávkou až do půlnoci, a věřte mi, že jsme trpěli všichni tři. Nevím, jak ostatní hoteloví hosté, a vězte, že "hotelové" zdi nebyly z pálených vepřovic, ale ze sádroše, takže si Zuzanku jistě užili mnohem víc než my jejich večerní pěvecké výkony v němčině (to nebyly zpěvy opilců, ale německá rodina, zpívající si společně oblíbené písničky), neřekli ani slovo a ráno se na chodbě usmívali, ale my jsme měli stísněná srdce a výčitky svědomí vůči sousedům. No, Zuzka nám všem zapěla Uáá eááá, a o půlnoci, kdy zabrala, jsme se dost rychle dohodli, že další pobyt v hotelu je nemyslitelný, ráno balíme a odvezeme Zuzanku do jejího hříbátkova. Pan majitel se nezlobil, že ho necháváme na holičkách, zjevně neměl starosti s obsazením volných pokojů, a z hotelového parkoviště Haník naše auto vytlačil vcelku hravě. |
