Zdroj: archiv LN
Lze úspěšně vychovat adoptované romské dítě? Otázka zní, co je to úspěch.
Nelze se divit, že texty o adopci romských dětí budí emoce. Když nejsou data – a jediná statistika se skrývá v textu „Cikánské děti v náhradní rodinné péči“ z roku 1981 (!) – zbývají jen osobní příběhy.
Vychovávat výrazně jiné dítě vyžaduje nejen odhodlání, ale zejména velmi specifické dovednosti. Mě vždycky dostane obraz, kterému říkám „odvrácená tvář“. Pokud odvrátíš tvář, to znamená, že dáš najevo smutek, zlobu, nebo to dítě jemně zahanbíš, vlastní biologické dítě udělá cokoli, aby ses k němu zase otočil přívětivou tváří. Fakt, cokoli. Odvrácená tvář (rodič se odvrátí a nebude mne milovat) – to vnímá jako strašně přísnej trest. Jenže pro naše přijaté děti je odvrácená tvář jen skvělej signál: Fajn, nekouká se, můžem..., říká táta Tomáš.
Holubi, vyplašení příchodem vetřelce, krouží v hejnu nad dvorem. Tlukot křídel se odráží od střech stodol a sýpek, pozvolna utichá a zklidňuje se. Dřevěný anděl nad severní zdí stráží celou usedlost. Klid, mír. Táta, máma, čtyři děti. Dvě tmavé, dvě světlé.
„Všichni nějak tuší, že dítě z kojeňáku trpí, protože mělo málo lásky. A tak se snažíme mu tu lásku dát, víc a víc a víc a ještě a ještě. Jenže po pár letech házení lopatou do kotle zjistíš, že se nezměnilo skoro nic. A začneš přemýšlet, kudy jinudy,“ říká Klára, Tomášova žena. „Nikdy by nás nenapadlo, že bychom vychovávali přijaté děti jinak než Miriam, která se nám narodila doma. „To by nám tenkrát přišlo nespravedlivý, diskriminační a nebezpečný. I dneska nám kvůli tomu lidi nadávaj. Je to věc, na kterou přijdeš až po strašně dlouhý době, a pak si ji musíš sám před svým svědomím obhájit. Před ostatními ji neobhájíš asi nikdy.“
Papírově jsou ideální pěstounský pár: vysokoškoláci z klasických rodin, roky praxe s normálními i s velmi problematickými dětmi a adolescenty, podpora širší rodiny. Umějí přežít v lese i na ulici, obstarat hospodářství a hlavně – rozumějí i jednoduchému jazyku, kterým se dorozumívá se světem ovce, pes anebo malé, poškozené dítě. Delší kus cesty však Tomáše a Kláru teprve čeká. Jejich Ireně je teprve 11 a Davídkovi 9 let.
Barvotisková idyla má viditelný škrábanec: Tmavé děti jsou starší, rády lžou a podvádějí a nevadí jim, když se v jejich skrýších objevují cizí věci a peníze. „Bezmoc. Napadá mně jen slovo bezmoc. I když se snažíš sebevíc, někdy je efekt tý snahy naprosto nulovej. Koně můžeš přivíst k vodě, ale napít se musí sám. A ty ho taháš a furt taháš, zkoušíš chleba, cukr, řemen, bič, prosíš, mlátíš, klečíš, brečíš, přemlouváš, cákáš mu vodu do tlamy, ale von se prostě nenapije… To je pak hrozně těžký se s tím smířit. Ač děláš, co můžeš, a zažijete spolu spoustu krásnejch chvil, nakonec nemáš žádnou záruku, že to někam vede.“ Tomášův hlas ale není zoufalý ani rezignovaný. Vypadá spíš jako tatínek pioneer ze starých amerických knížek. Je veliký a nikdo ho nepřemůže, široká záda unesou každý náklad a velké ruce zvládnou cokoli – požádat o grant i zapřáhnout kobylku do vozíku. Ve flanelce na koni vypadá opravdu jako z jiného místa a času – jen na rozdíl od dávných amerických průkopníků má na nose brýle a kdesi v truhle ukrytý i diplom z Karlovy univerzity. Klára učí.
K výchově dítěte, které – bez ohledu na sebelepší péči – v kojeneckém ústavu trpělo, jehož matka žila nebezpečným životem a jehož priority, chápání a pojmenovávání světa se často radikálně liší od světa osvojitelů, je potřeba spousta dovedností, které rodiče nezískali během dosavadního života – a zatím na ně neexistuje žádný kurz. Jediná naděje spočívá v setkáních rodin, v postupně a pomalu vznikajících knihách, ve vzájemně předávaném know-how.
-pokračování-
|
