Konečně si jedeme do kojeneckého ústavu pro miminko. Jaká asi bude ta naše nová holčička? Všichni jsme zvědaví, já, manžel i naše děti. Těšíme se na naše malé Romčátko. Dlouho jsem zvažovala, jestli si troufnu vychovávat romské dítě. Přečetla jsem řadu knih, vyslechla několik příběhů (většinou o tom, jak to všechno špatně dopadlo) a přemýšlela, v čem jsou romské děti jiné. Slýchávala jsem, že Romové to mají v genech. Ale co vlastně? A protože milujeme pestrý, dynamický a dobrodružný život, rozhodli jsme se pro romské dítě.
Přivezli jsme si domů snědou holčičku s mongolskou skvrnou na zadečku, která vypadala jako modřina. Už to bylo něco zvláštního. Její chování bylo pro nás nesrozumitelné. Ale myslím, že to vyplývalo spíš z deprivace než z romství. Nejprve byla naše holčička poměrně dlouhou dobu apatická, potom se proměnila v hyperaktivní dítě. Nakonec se z ní vyklubala prima holka. Ráno vstane a začne si zpívat. Chodí po bytě, usmívá se na nás a občas řekne něco příjemného. Mne oslovuje mamýsku. Má vždycky dobrou náladu. Nekňourá, že má hlad a žízeň a že je jí zima. Je statečná a odvážná. Baví ji jezdit na kole, na kánoi i na lyžích. Terezka nám přinášela tolik radosti a tolika věcmi nás okouzlovala, že jsme se divili, že takovéhle děti nejsou na pořadník. Jenže… naše milá Terezka je taky trochu líňoučká a trochu nepořádná. Ve škole pracuje tak, aby byla co nejdřív hotová, doma se taky nepřetrhne a honíme ji i do koupelny. A ona pak vydrží běhat po bytě v ručníku a čeká, kdo jí pomůže do pyžama. Většinou se některá sestra slituje. A protože Terezka byla dlouho nejmladší, ani jsme si nevšimli, jak té jedné malé roztomilé posluhujeme. Na základě Terezčina chování jsem si, myslela že o romské povaze vím všechno.
Jenže pak jsme si domů přivedli dvě další romské holčičky. Monču o půl roku starší než je Terka, a Žaky, která je zas o půl roku mladší. Každá je úplně jiná než ty druhé dvě, ale kupodivu u všech vidíme typické romské vlastnosti. Monča je pořádná, čistotná, pracovitá a manuálně zručná. Když přijdou holky ze školy, sundají bundy a pohodí je, kam je napadne, Monča je hned sesbírá a pověsí. A když jsme byli na výletě a nemohli jsme se před spaním vykoupat, Monča si plivala na kapesník a myla si nožičky. (Moje vlastní děti si na špinavé nohy vzaly čisté ponožky, zalezly do spacáku a neměly problém.) Jako pravá Romka je nesmírně empatická. Vycítí, když je někdo smutný a umí ho potěšit a podpořit. Je také všímavá a ochotná k pomoci. A Žakelínka je ohromně ctižádostivá. Ve škole má jedničky a když se má naučit básničku, naučí se ji hned cestou ze školy. Životem protancovává, ale když není po jejím a je unavená, dá ruce v bok a rozkřikne se…
Co to tedy mají Romové v těch genech? Mají stejnou životní historii, staletí pronásledování je naučilo schopnosti přežít za každého systému, za všech okolností. K tomu však potřebují jeden druhého. Jenže strategie vhodná pro přežití v ústavní péči je jiná než strategie vhodná k tomu, aby dítě obstálo v rodině.
Tak jaké jsou doopravdy ty naše romské děti? Každé dítě má své silné i slabé stránky, ale každé potřebuje- a to bez rozdílu barvy pleti- lásku, přijetí, přitulení… prostě domov a tam mámu, tátu a nejlépe i sourozence (a možná i nějaké to zvířátko).
Každé dítě je jiné a každá rodina vychovávající romské dítě je jiná. Ale něco mají společného. Potřebu vyrovnat se se vztahem majoritní společnosti vůči romskému etniku.To, že majoritní společnost vůči Romům a jejich dětem tolerantní není, potvrdí každý pěstoun pečující o romské dítě. A společný mají také skrytý strach, aby to s těmi jejich přijatými dětmi v životě jednou dobře dopadlo. A myslí se tím, aby nežili bezdomovecký, asociální život.
Když jsme na klubu pěstounů probírali, co by vlastně těm našim romátkům nejvíc pomohlo, shodli jsme se na tom, že pozitivní příklad Romů žijících spořádaným životem. Na základě této myšlenky vznikl projekt Naše romské dítě, jehož duchovní matkou je Martina Vančáková. Projekt je realizován při Středisku náhradní rodinné péče a spolupořádající organizací byla také nadace Rozum a cit a o.s. Athinganoi. V rámci projektu vznikly i webové stránky
http://rodina.cz/romskedite
.
Na konci října se sešlo asi 20 rodin, které mají ve své péči romské děti, v Klubu NGO a Agnes v Jelení.Bylo tam pro ně připraveno několik přednášek na téma Naše romské dítě. Dopoledne přednášela Martina Vančáková, Jana Frantíková a Petra Peřinová a témata se točila okolo identity romských dětí. Odpoledne si rodiče mohli poslechnout Margitu Wagnerovou-Lakatošovou, která je z olašských Romů a která ochotně odpovídala na různé otázky, které jí rodiče kladli.
Velkým přínosem setkání byla výměna zkušeností mezi pěstouny. Cílem projektu bylo také umožnit romským dětem a jejich neromským sourozencům seznámit se s Romy, kteří by jim mohli být vzorem. Proto si romští studenti ze sdružení Athinganoi připravili pro děti celodenní program, kde se jim nenásilným způsobem snažili přiblížit něco z romství.
Setkání si užili myslím všichni: děti, rodiče i pořadatelé. Chceme v tomto programu pravidelně pokračovat. Máte-li zájem o zaslání pozvánky, ozvěte se mailem, telefonicky či poštou na Středisko NRP.
|
