Tři velká rizika
„První průšvih jsou samozřejmě ty lidi, co chtějí adoptovat cizí dítě – teda pokud jsou bezdětní. Maj za sebou obvykle roky pokusů a trápení. Vědomí neplodnosti je více či méně vyšine, minimálně jsou ve velikým presu, zejména ta holka,“ říká Klára, které se po druhém osvojení narodily postupně dvě biologické děti.
Takových párů je v Česku podle Milana Mrázka, předsedy sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti, už přes patnáct procent – a procento se rok od roku zvyšuje. Odkládání prvního mimina až do chvíle profesionálního a finančního zabezpečení má i stinné stránky. Potíže s početím jsou jednou z nich (průměrný věk prvorodičky v roce 2008 byl 29,7 roku, letos bude pravděpodobně už přes třicet let). O adopci žádá každý rok zhruba 2500 párů, v kojeneckých ústavech a dětských domovech do tří let čeká každoročně skoro 2000 mimin a batolat (jenže větší část se naknec vrací do původní rodiny; ostatní čekají na rodinu novou). Téměř polovina z nich je romských. Najít pro ně náhradní rodinu je potíž. Čím je to těžší, tím později se to podaří. A čím později se to podaří, tím pro dítě a rodiče hůře.
Většina manželů si přeje dostat co nejrychleji zdravého bílého kojence. A diví se – bílé děti nejsou, obzvláště ne zdravé. Ačkoli proces osvojení by podle odborníků měl zhruba odpovídat devíti měsícům gravidity, u nás je nesmyslně dlouhý a počítá se spíš na roky než na měsíce. Čekání na bílé dítě je téměř bez konce (na jižní Moravě přes sedm let), a tak mnoho párů volí „poloromské“, romské či „postižené“ dítě.
To je jedna z prvních výhybek na kolej vedoucí k budoucím srážkám, nepochopení a omylům: nastávající rodiče jsou často v zajetí romantických představ (zachráníme nebohé dítě před ústavem i rasismem), nebo je naopak řešením frustrace – a „Romák je z nouze dobrej“.
Martina Vančáková, adoptivní matka dvou malých romských dětí a zakladatelka projektu Naše romské dítě, varuje: „Všechny děti, ať se dostanou do rodin v jakémkoliv věku, jsou děti s minulostí. A rodiče budou pravděpodobně řešit problémy, které by u biologických dětí řešit nemuseli. Dobře si tedy rozmyslete, zda jste schopni přijmout dítě i s jeho romstvím a pomoci mu v této situaci vybudovat identitu „našeho, milovaného, skvělého a romského“ dítěte.“
Tomáš s Klárou chtěli romské dítě od počátku: „Zdravé, romské, ale klidně trochu živější. Brali jsme si děti v době Tibora Danihela (romského teenagera, kterého v roce 1995 skini v Písku nahnali do Vltavy, kde se utopil), prostě toho otevřeného, policií tolerovaného rasismu a adopce romského dítěte nám přišla jako správná a dobrá věc.“ Výchova potomstva je extrémně náročná kapitola životního projektu – a „zhlížení se ve vlastním obrazu“ u biologicky vlastního dítěte nám ji velmi usnadňuje. „Časem samozřejmě pochopíš, že ,je to jinak‘, že dítě z ústavu potřebuje v mnoha věcech úplně jiný přístup, než jaký znáš z vlastního dětství,“ vysvětluje Tomáš. To, co považujeme za přirozené, zkrátka nefunguje.
Druhé úskalí adopce hledejme na samém počátku, kdy rodička odmítne žít se svým miminem. Matky, které hned po porodu odloží dítě do adopce nebo jimž úřady děti odeberou, nejsou statisticky vzato normální. A často se vymykají i v jiných ohledech: vzděláním, inteligencí nebo zdravotním stavem. Typická matka se vzdá skoro všeho kromě miminka a mnoho romských matek si dítě ponechá a vychová je i v podmínkách, které by se v očích městské většiny asi neslučovaly s důstojným životem.
Rizikový způsob matčina života, problematická výživa, nikotin, alkohol i drogy jsou pro plod mnohem nebezpečnější – nechtěné těhotenství nebývá motivací k sebeomezování... Psychickou pohodu plodu nejspíše naruší i matčino „totální odmítnutí“.
Děti z ústavu mají často poruchy chování (tudíž i učení). Nedosti na tom – ve školce, ve škole a zejména v pubertálním období se u roztomilých dětí často projevuje defektní chování. Jak je to možné? Jen proto, že jsou tmavé a černovlasé?
Většinová populace, když přistihne adoptované dítě při krádeži, má o příčině jasno: geny („Pokud šlo dítě z kojeňáku rovnou do láskyplné rodiny, kde by se naučilo krást? To má prostě v krvi.“)
S tím nejen většina pěstounů, ale v podstatě celá psychologická obec zásadně nesouhlasí. „Lhaní, krádeže, poškozování cizích věcí, to je typický příznak psychické deprivace v dětství. To bych s žádnou etnickou mentalitou‘ nikdy nespojoval, tak se chová většina „frustrovaných“, respektive deprivovaných děcek,“ říká psycholog Jan Šikl, který strávil mládí coby vychovatel v „pasťáku“ a podle jehož scénáře natočil režisér Petr Václav film Marian. Šikl takto zažil stovky problematických kluků – bílých i černých.
Nedovedeme odlišit, zda jsou obtíže většiny osvojených dětí způsobené genetickým přenosem, nebo deprivací v ústavu. Z hlediska současného poznání je možné obojí – to druhé je však jisté. Sociobiologové (prý cyničtí) se hádají s pedagogy (prý naivními) o míře dědičnosti lidského chování. Pro osvojené dítě i jeho náhradní rodiče je však výsledek této intelektuální pře zbytečný. Hledají, jak spolu co nejlépe žít, svou minulost ani geny změnit nikdo nedokáže.
Třetí a největší riziko adopcí z kojeneckých ústavů a dětských domovů se nazývá psychická deprivace v dětství. Chovatelé psů vědí, že štěně musí být prvních deset týdnů mezi ostatními štěňaty, aby si vtisklo základní „sociální návyky“ i základní sebedůvěru. Lidské mládě, pokud nemá v prvním roce života dostatek podnětů, bezpečí, prostě láskyplné péče, se nevyvine zdravě. Život „vlčích dětí“, známých z literatury, dětem v ústavech bezpochyby nehrozí, ale jisté míře poškození se nevyhnou.
-pokračování-
|
