Ve čtvrtek jsme se domluvili s Francois, naším francouzským kamarádem, žijícím v Londýně, na večerním barbecue u něj doma. Přijeli jsme, nakoupili, pogrilovali, popili, přespali a v pátek k poledni jsme nastoupili na metro zpátky do Uxbridge. Možná jsem byl potrestán za bezbožné řeči přechozí večer, v Uxbridge jsme zjistili, že jsme se stali obětmi hrozného zločinu - byl nám ukraden kočárek. Stál si tam v klidu u dveří, na jedné z rukojetí pověšená taška se Zuzančinou peřinou a pyžamem. My jsme seděli o kus dál a vůbec jsme si nevšimli toho zloděje, který neváhal obrat mladou rodinu o část skrovného majetku. V Uxbridge jsme zmizení dopravního prostředku oznámili zřízenci, který obvolal stanice na trase, zda se nenašel špinavý, mírně poškozený, leč našemu srdci cenný kořárek, ale neměli jsme štěstí. Na internetových stánkách zdejšího Dopravního podniku jsem vyplnil formulář pro ztracené věci a čekám, až mi po třech týdnech přijde dopis, že se nepodařilo kočárek nebo zloděje vypátrat. Nebylo by to nemožné, ve vozech jsou kamery, ale nemyslím, že si někdo dá tu obrovskou práci s prohledáváním záznamů. Ještě ten den jsme koupili kočárek nový, modrý. Vzpomněl jsem si, jak nám před dvěma lety ukradli v Čechách lyže z auta a jak jsme si tehdy říkali: Pryč odsud, pryč ze země, kde se tolik krade. A máme, co jsme chtěli.
Sobota se ukázala být slunečná a jako stvořená pro výlet k vodě, což jsme s malým rozmyšlením spáchali. Autem jsme se dopravili na jih, do městečka jménem Bognor Regis. Vjezd do města i parkování naprosto v pohodě, narozdíl třeba od turisticky oblíbenějšího Brightonu, kam se jedinou přístupovou cestou tlačí zástupy aut. Popravdě se zas nelze divit, že je Brighton vyhledávanější destinací; v Bognor Regis tak trošku chcípl pes. Dvě hlavní třídy plné obchodů, toť zhruba vše. Zato pláž je pěkná, čístá, příjemnější než v Brightonu. Voda studená, žádní odvážlivci se nenořili do rozdováděných vln a vlnek, dorážejících na kamenitou pláž. Při procházce městem jsme zjistili, že v šest hodin večer, kdy obchody byly už zavřené, jsme v ulicích téměř sami. Na nábřeží ještě korzovaly skupinky osmahlých důchodců a tu a tam jsme se míjeli se slovanskými typy, mluvícími plynulou polštinou, ale ruch pobřežního městečka s kavárnami a bary byl tentam. Kromě moře jsme nenašli důvod zůstavat tam přes noc. Není to daleko a k moři si můžeme vyjet, když budeme chtít. Cesta zpátky už byla bez ucpané dálnice, tím líp.
P.S.: Zuzanka má rýmu. |
