Už je to tak moji milí.Malá duše se rozhodla,že navštíví tento svět o pár týdnů dřív.Rozhodla se a nešlo jí v tom zabránit.Dnes už vím,že to bylo jen a jen dobře.Malá duše jako vždycky věděla,proč tak činí.
Po páteční kontrole v poradně jsem spokojeně odešla s tím,že jsme na tom pořád stejně.Připravujeme se na porod,ale taky možná ne.
V sobotu jssem se po dlouhé době probudila až v půl páté ráno.Nadšeně a plna energie jsem vstala a byla ráda,že jsem se konečně trochu déle vyspala.Na záchodě jsem ale zjistila,že krvácím a dobrá nálada byla ta tam.Odjeli jsme do nemocnice,kde milá paní doktorka zjistila,že přes noc Malá duše strčila hlavičku do pánevního vchodu a rozrazila vrátka k východu na svět.
Malá duše si prostě přes noc usmyslila,že už je čas a začala bez mého vědomí připravovat vše na svůj příchod.A měl to být příchod vskutku velkolepý,protože přípravy k samotnému zrození se protáhly na celý týden.
Celý týden Malá duše opatrně a jemně otevírala zámek na dveřích,které vedou na svět.Celý týden jsem trávila ve větších či menších křečích v zádech,zvláště v noci,kdy Malá duše usoudila,že mám čas se s ní pořádně propojit.Ve dne jsem se pak snažila za pomoci tety pečovat o Jakoubka a Aninku.S trochou obav jsem sledovala krvácení a nějak nechápala co se to děje.
Snažila jsem se Malou duši přesvědčit,že ten správný čas na narození je až 1.2. Jak jen jsem se mýlila.
V pátek 13.1. v noci bolesti v zádech zesílily.Neustále jsem se musela vrtět,chodit po bytě a dumat jestli tedy opravdu Malá duše přijde nebo jestli je to další z jejích kousků,kterým mě cosi učí.Ano,myslím,že celý ten týden příprav byla lekce trpělivosti.Konečně jsem to pochopila a nechala svůj mozek odpočívat.Ať se děje to co má.
V sobotu už jsem si byl jistá,že Malá duše přijde brzy.Však ona sama mi při jednom z našich nočních setkání prozradila,že přijde dřív než si myslím.
Když děti usnuly,zapálila jsem svíčky a spojila se s Malou duší.Moc jsem se těšila na malého človíčka,se kterým jsem toho už tolik zažila.Bolesti v zádech přicházely po 10 minutách.V bytečku bylo ticho.Bylo slyšet jen oddychování mých nejdražších.Měla jsem pocit,že celý náš domov očekává příchod Malé duše.Užívala jsem si toho klidu a ticha,když najednou jako by do mé duše vnikl stín.Cítila jsem,že něco není v pořádku.Nic špatného se nedělo,vše vypadalo dobře.Jen ten divný,tísnivý pocit o sobě stále dával vědět.Zavolala jsem dule Tamarce,aby za námi přijela.
Doufala jsem,že stihne dorazit včas.Musela přijet vakem a já nevěděla,jestli bych neměla odjet do porodnice už teď.Bolesti přicházely stále po 10 minutách.Bolely všechny stejně.Při každé jsme musela vstát a hledat cokoli co by mi ulevilo.Byla jsem unavená,ale usnout jsem nemohla.
| 
