V podvečer při svitu malé lampičky ,s šálkem teplého čaje,pozoruji oknem rozsvícené pouliční lampy. Pozoruji lidi kráčející po chodníku. Venku je nečas. Místo bílého sněhu po oknech stékají kapky deště.Za dveřmi pokojíčku slyším dětský smích. V kuchyni voní purpura a z pekáče,který jsem před malou chvílí vyndala z trouby se line vůně vánočního cukroví.Z povzdálí jsou slyšet koledy. Blíží se Vánoce..Těším se na ně možná jako malé dítě. Ne na nějaké dárky. Kdepak. Těším se na zapálenou svíčku na stole,na společnou modlitbu za všechny blízké. Za všechny,kteří zůstali v tomto čase sami a opuštění. Za všechny,kteří nemají kam jít.Těším se,na příchod nové Naděje do mého srdce.
Každý jiný rok,bych bývala ve své duši cítila jakési uspokojení,že jsem v klidu a bez honění upekla s dětmi cukroví,koupila něco maličkého svým blízkým a teď jen v tichu čekám .
Letošní čekání je jiné.Letos si zase o kousek víc vážím lidského života.O kousek víc si užívám každé vteřiny ,která mi byla dána,abych mohla být se svými blízkými.Letos chci mnohem víc,aby všichni moji drazí věděli,jak hluboko uvnitř svého srdce je nosím. Chci, aby letošní vánoce a další dny byly ještě víc protkány blízkostí s mými drahými,blízkostí s Bohem,láskou a pokorou.
A já díky jedné maličké holčičce vím,že se o to ze všech sil pokusím.
na památku
Milence prosinec 2006 |
