Elena Lacková
Romskou literaturu představuje především spisovatelka Elena Lacková, která se narodila v roce 1921 v romské osadě na východním Slovensku. Elena Lacková je autorkou románu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, ve kterém s humorem líčí své dětství i dospělost. Román vznikl díky romistce Mileně Hübschmannové, která zaznamenala vyprávění Eleny Lackové v romštině a poté je přeložila do češtiny. Tak vznikla kniha mimořádné hodnoty, která nezaujme jen autentičností vyprávění, ale i osobností Eleny Lackové. Elena Lacková dnes žije na východním Slovensku a je autorkou další povídek, rozhlasové hry Žužika a první divadelní romské hry v bývalém Československu. Tera Fabiánová
Další romskou spisovatelkou je Tera Fabiánová, která patří spolu s Elenou Lackovou mezi nejtalentovanější romské autory. Tera Fabiánová se narodila v roce 1930 v Žiharci v okrese Galanta. Její otec pracoval jako nádeník a příležitostný hudebník a matka pečovala o pět dětí. Do roku 1946 vyrůstala Tera v "cikánské osadě", odkud odešla za prací do Prahy, kde žije dodnes. Více než pětadvacet let pracovala jako jeřábnice. Vychovala čtyři děti, z nichž Vojta zdědil po mamince literární nadání. Tera Fabiánová chodila do školy pouhé dva roky, jak vypráví ve své autobiografické črtě Jak jsem chodila do školy. Z jejích povídek byla publikována například povídka Jak jsem chodila do školy a pohádka Tulák.
Jak jsem chodila do školy - Sar me phiravas andre škola
Phenďa mange miri daj: "Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena." Samas khere pandž čhave, štar čhaja, jekh murš. Jekhphureder sas e phen, avka me, so somas jekh berl pal late. Aľe me somas zoraleder sar oj. The bengeder. Ta e daj phenďa: "Andre škola phireha tu, bo khere ča bida keres." E phen, kaj ačhela khere paš o ciknore. Hordinlas len pro dumo, o pherne rajbinlas, khoskerlas lenge o ľima, o buľora, šulavelas, pratinlas. Savoro kerlas odi čhaj, so sas khere, bo o daja džanas andro gav pal o gadže te kerel, avenas khere ča raťi. The amari daj džalas. O dad phirelas cehli te kerel. Te na sas buťi, kerlas le gadžeske vaš o chaben. Bare samas čore.
Tosara man e daj ušťada: "Ušťi upre, Barešereskeri, dža kije len, mor tut." Vaj tranda metri amere kerestar džalas leňori. Odoj amen phirahas amen te morel. Sako tosara, raťi tiž. Raťi denašavas kije len pro duj pindre, aľe sar džavas pale, ta chuťavas pre jekh pindro te ačhel žužo. Pindrange phirahas jevende ňila. Pre mande man has ča jekh viganocis, so e daj mangľa gadžatar. E gaťica, o teluno gadoro? Ta kaj! Na džanahs, hoj s'oda hin. |
Maminka řekla: "Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu." Bylo nás doma pět dětí, čtyři děvčata, jeden chlapec. Nejstarší byla sestra, rok po ní já - ale já byla silnější a rychlejší. A taky větší darebák. A tak řekla maminka: "Do školy budeš chodit ty, Velká Hlavo, protože doma zlobíš." Sestra že zůstane doma u malých dětí. Nosila je na zádech, prala plínky, utírala jim nosy a zadečky, zamentala, uklízela. Nejstarší dcera musela doma zastat všechnu práci, protože matky chodily na posluhu do vsi a vracely se až odpoledne. Naše maminka taky chodila. Otec dělal cihly. Když nebyly zakázky, nádeničil u sedláků za kousek jídla. Byli jsme velice chudí.
Ráno mě maminka vzbudila: "Vstávej, Velká Hlavo, utíkej se umejt!" Asi padesát metrů od naší chatrče tekl potok. Sem jsme se chodili mýt. Ráno a večer. Večer jsem běžela k potoku po obou nohách, ale zpátky jsem skákala po jedné. Neměla jsem boty a chtěla jsem, aby mi aspoň ta jedna noha zůstala čistá. V zimě a v létě jsme chodili bosi. A na sebe jsem měla jen jediné šatečky, co mi manka vyžebrala. Kalhotky nebo spodní košilka? Ani jsme nevěděli, co to je.
Překlad Milena Hübschmannová |
Margita Reiznerová
Především romským pohádkám se věnuje spisovatelka Margita Reiznerová, která se narodila v roce 1945 na Slovensku, odkud se však celá rodina odstěhovala po skončení války do Čech. Margita Reiznerová pracovala 11 let jako pomocná sestra v nemocnici v pražském Podolí, byla sólistkou romského folklórního souboru Perumos. Od počátku 80. let píše povídky a pohádky v romštině, kterou považuje za jazyk, v němž může nejlépe vyjádřit své pocity. Publikována a do čeština přeložena byla například pohádka Kaľi, věnované patronce Romů svaté Kaľi.
Navečer si všichni posedali k ohni, začali zpívat své testklivé krásné písně. V tom přišel Kaľiin muž. Volal na ně, že Kaľi umírá. Všichni Romové si kolem ní posedali a Kaľi k nim začala mluvit:
"Umírám, bratři i sestry moje, přestože nechci. Ale musím, můj otec Bůh si mne k sobě volá. Vy zůstanete sami. Ještě mnoho cest projdete, než každý zůstane tam, kde bude chtít. Prosím vás, buďte stále tak čistí, jako jste nyní. Bůh i já vás budeme milovat, budeme vás střežit a vkládat do vás sílu - a vy vždy budete vědět dopředu, co se stane. Proto jeden druhého navzájem opatrujte. Pokud nebudete čistí, naučíte se od bílých lidí to špatné, co oni dělají. A Bůh na vás zapomene. Slyšeli jste, co řekl Měsíc: cokoliv špatného uděláte, vaše děti ponesou váš hřích na sobě. Padne na ně neštěstí. A tak dlouho budu vaším hříchem trpět, dokud se zase k Bohu nebudete modlit a doku si do srdcí nevezmente zpátky svou dobrotu. Tehdy se k vám Bůh vrátí, zase bude vaším otcem. Prosím vás, nezapomeňte na má slova." Ilona Ferková
O romských dětech v dětských domovech píše spisovatelka Ilona Ferková z Rokycan ve své knize Čhorde čhave - Ukradené děti. Ilona Ferková se romským dětem věnovala i při své práci v mateřské školce v Rokycanech. V srpnu 1999 odcestovala do Velké Británie se svou dcerou, která rovněž pracovala v mateřské školce jako romská asistentka, a dosud se nevrátila. Ilona Ferková dostala od prezidenta Václava Havla vyznamenání za svou aktivitu při zlepšování postavení Romů v České republice. |
