Je to opravdu to, oč tu běží, či nikoli? Odhlédněme teď od debat o svobodném rozhodování ženy o tom, zda dítě ano či nikoli i o úloze muže v této volbě. Podívejme se kousek dál, za hranici, kdy už jsme se rozhodly, že dítě ano, ať po zralé úvaze či částečně donuceny okolnostmi.
Když se mi narodilo mé první dítě, zažívala jsem ty pocity pyšné maminky, která jde s kočárkem po ulici a lidé okukují a obdivují to krásné robátko. Bez ohledu na emancipaci a dosaženou kariéru jsem se jako každá maminka pyšně usmívala, protože dítě považuji za dar a ostatní mi tehdy dokládali svým zájmem, že to cítí stejně. Ovšem tehdy jsme budovali rozvinutý socialismus a vše bylo velmi, velmi jiné a rozhodně ne tak sladké, jako uzlík v kočárku.
Jak jiné jsem si mohla uvědomit před několika málo lety, když se mi narodilo druhé dítě, ovšem nejen v jiném režimu, i v jiném tisíciletí. Opět jsem se na ně s manželem těšili, díky většímu časovému odstupu bylo mnohé "jako poprvé". Když jsem zase začala jezdit s kočárkem na procházky, nějak automaticky jsem počítala, že lidé budou stejně, jako tehdy. Zvědaví, milí, ohleduplní. Vždyť v tom kočárku je maličký tvoreček, který se ani nestačil rozkoukat na tomto světě. Známí mi samozřejmě nahlíželi do kočárku a říkali "Jé, ta je krásná" a "celý tatínek" nebo "celá maminka", když nebyl tatínek v dohledu, ovšem to, co jsem zažívala jinak, bylo zřejmě důsledkem změny doby.
Několikaleté budování rozvinutého kapitalismu se zřejmě odrazilo i ve všeobecném vnímání matky s dítětem. Nejsem zastáncem "starých pořádků" a určitě bych nechtěla, aby se vrátily, co bych si však přála, je návrat lidskosti a slušnosti do společnosti. Chování lidí k matkám s kočárky považuji za jeden z ukazatelů poklesu úrovně tohoto kdysi v rámci dějin přece jen vyspělého národa.
Začalo to vyhýbáním na chodníku. Učili mě odmala, že se na chodníku chodí vpravo, tak jako se vpravo jezdí na silnici. Kočárek ale, jak jsem zjistila, překážel všude. Jako by většina lidí čekala, že se s kočárkem uhnu stejně snadno, jako oni mi vejdou do cesty.
A na přechodech pro chodce to byl přímo horor. Nejsem typ, který se bezhlavě vrhá bez rozhlížení do vozovky jen proto, že nějaký chytrák v televizi či v rozhlase vytrvale prohlašuje, že chodec má na přechodu absolutní přednost. I auto má nějakou brzdnou dráhu, tudíž jsem opatrná, s kočárkem to platilo dvojnásob. Nejen, že jsem dlouho čekala, než se utvořila prodleva mezi projíždějícími auty - zastavil jen málokdo, ale nejednou se mi stalo, že jsem musela s kočárkem uskočit zpět na chodník, protože blížící se vůz - ač mě viděl a měl dost času na zastavení - přidal a vjel mi před kočárek. Jednou jsem se vyděsila, když auto zprava zastavilo před přechodem, abych mohla přejít, auto přijíždějící zleva zprvu skoro zastavilo, měla jsem tedy za to, že opravdu mohu přejít, vstoupila jsem tedy do vozovky a vtom auto zleva znenadání vyrazilo vpřed, udělalo před kočárkem myšku a prudce se vyhnulo stojícímu autu v protisměru. Strhla jsem kočárek vzad co jsem mohla a od té doby vstupovala do vozovky ostražitá i v případě, že auta v obou směrech stála.
V parku mě nic zlého naštěstí nikdy nepotkalo, má kamarádka tam však zažila nejednu nepěknou chvilku, třeba dostala vynadáno od důchodců, kteří tam chodili odpočívat, že je vrnící či dokonce plačící dítě ruší. Dítě prý nepatří do parku, kam si chodí odpočinout slušní lidé. Je dítě snad "cosi" neslušného? V domě s výtahem si zase jedna paní stěžovala, že výtah pořád nejezdí, protože ho zbytečně zatěžují pejskaři, kteří chodí pravidelně venčit své miláčky, a matky s kočárky, které jezdí pořád zbytečně nahoru a dolů. Přirovnat dítě k psovi je asi v dnešní době to nejpříhodnější, milovníci psů prominou.
Dcerka už odrostla kočárkům a chodí se mnou za ruku. Musím však dávat pozor stále. Ne aby nevběhla do vozovky, to ji časem naučím. Musím být opatrná třeba i na chodníku, protože lidé nevnímají ty, co nemají lokty a nejsou hrubí, natož pak malé děti, které jen jdou a neječí a nelítají a do každého nevrážejí. Hlídám ji, chráním, v hustém davu ji nosím na ruce a poznámky typu "taková velká a ještě se chová" - jsou jí tři roky - neberu v potaz. Ale s podivem zjišťuji, že se ze mě stává zase plnoprávný a svéprávný člověk. Protože ač s malým dítětem, už bez kočárku.
Nedivím se dnešním samostatným emancipovaným ženám, že se rozmýšlejí, zda mít dítě. Nejde jen o to, že s příchodem potomka dochází většinou k citelnému poklesu životní úrovně - tak tomu bylo vždycky a kdo dítě opravdu chce, nepřemýšlí o tom, že ztratí svobodu a nebude si možná koupit vše, co uvidí. Dítě dnes však už není obecně přijímáno jako dar, je to přítěž, omezení, starost, všechno, jen ne radost a štěstí. A právě to často ženy odrazuje od rozhodnutí mít dítě. Není to obava ze ztráty životní úrovně, ze ztráty důstojnosti, v okamžiku, kdy drží v ruce ten maličký uzlíček, jsou z nich nesvéprávné nicky na okraji společnosti, odstrkované, opomíjené, bez nároku na slušnost či dokonce ohled. Vše, co měly předtím, než se jim narodilo dítě, pak pracně a dlouho získávají zpět. A to se mnohým nechce.
"Jsem zpátky!", vykřikla jsem tedy v duchu, když jsem jen s dcerkou za ruku došla k přechodu pro chodce a hned první auto mi zastavilo, abychom mohly přejít. Řidič sice nepokynul přátelsky rukou, jako se mi to stává, když stojím na přechodu sama, ale vzal mě i s dítětem na vědomí. Opravdu velké vítězství po těch letech! |
