Kde jsme to posledně skončili? Bylo to předevčírem, před týdnem nebo snad před měsícem? Něco neodbytného vzadu v hlavě mi říká, že už je to zase měsíc od posledního zmínkyhodného zápisu. Jak mnozí z Vás vědí, stalo se toho od té doby více, o čem se dají popsat mnohé archy papyrusu, ale já budu jako obvykle stručný.
Popořadě. Měli jsme tu začátkem měsíce srpna vzácnou návštěvu. Přiletěli rodiče (babička Jana a děda Zdeněk) a neteřinka (sestřenice Kačenka). Ačkoli počasí se předvedlo po anglickém způsobu (po česku tzv. kočičí počasí), užili jsme si i dost slunečných chvilek; a vzpomeňme i ty deštivé, se sklenicí Guinnessu pod střechou přihospodské zahrádky. Samé příjemné vzpomínky: šlapací lodičky v Hyde Park a návštěva muzea přírodních věd v Londiniu, výlet do Ruislip, kde se holčičky s babičkou a s dědou svezly vláčkem, aby si pak vyhrály na pláži u jezera, procházky a barbecue, ale hlavně spousta dětského smíchu a radosti. Vzpomínám si na divadlo, které Kačenka se Zuzankou hrály, klouzaly se po matraci v obýváku, a tak dále, a tak podobně... Myslím, že si obě padly do noty, Zuzanka se rozhodně nestyděla a nenechávala se upozadit (ne, že by se Kačík o něco takového snažil, byl skvělý!), a tím nám obě naděje našeho národa zpestřovaly společný čas a také přidávaly další smysl veškerému našemu podnikání. Díky za to!
O pár dní později jsme nastartovali Šedivku a jeli opět pokořit kanál La Manche, hrdí pokračovatelé Františka Venclovského a Yvetty Hlaváčové. Cílem nám byla Dolní Normandie, konkrétně městečko Flers, kde se usadili (alespoň prozatím) naši přátelé, Hanka, Benoit a jejich dvouletá dcerka Elinka (plus kocouři Kačenka a Neo). Od pátku do pondělí jsme se těšili jejich vzácné pohostinnosti a moc jsme si ten výlet užili. Jižní Normandie se nám velice líbila, zelený kopcovitý kraj, kde se na každém druhém poli pase stádečko krav, nebo aspoň jedna Stračena, je proslulý zejména zemědělstvím. K moři je to taky kousek, ale to jsme ocenili až při zpáteční cestě, ačkoliv jsme z Flers jednou podnikli výpad do Mont St. Michel, kteréžto pozoruhodné městečko se nachází u moře, ale za odlivu tam žádné moře není. Byli jsme si tam s odlivem podat ruce. Zato tam bylo tolik turistů na čtvereční metr, kolik jsem za svůj krátký život jinde neviděl. Ani jsem je nevyfotil, nemohl jsem si sáhnout do batohu pro foťák :)
Takže, jak jsem napsal, jsme si slané vody užili až po zběsilé jízdě zpět, kdy jsme nestihli trajekt z Dieppe do Newhaven, přestože jsem po celou dobu jízdy hladil nohou krtky po hlavách. Nebylo čeho litovat, protože těch dvanáct hodin, které jsme byli nuceni strávt v Dieppe do nalodění se na příští loď, jsme strávili nanejvýš příjemně. Nejprve na břehu moře, posléze v prostorách tamějšího aquaparku s mořskou vodou. Po drobných nedorozuměních na recepci trajektu se nám podařilo získat klíče od kajuty a tam strávit šest hodin plavby. Spal jsem na lůžku se Zuzankou a nedoporučuji to nikomu - Zuzanka je uzurpátorka veliká a lůžko bylo dost úzké. Byla tam ještě dvě horní lůžka, ale nechtěl jsem riskovat, že Zuzanka v noci z toho svého spadne. I tak jsem se měl možná lépe než ti postarší Indové, kteří si rozložili své spacákové ležení v dětském koutku. Ti, kteří mě dobře znají, si určitě dovedou představit, s jakým potěšením jsem do koutku nahnal Zuzanku, jakmile jsem tam tu svoloč zaregistroval. Hyjé Zuzi, balónky, klouzačka a jdem na to!
Možná za tu mou zlomyslnost jsem měl být potrestán, když jsme byli už malý kousek od domova, zhruba na úrovni letiště Heathrow. Měli jsme za sebou dlouhou cestu, počasí v Anglii bylo mizerné, většinu cesty střídavě lilo a pršelo. Cítil jsem za volantem velmi unavený, těšil jsem se, jak do půl hodiny budu doma popíjet čaj, dám si něco malého k jídlu a přečtu si čerstvé zprávy z fronty. Zuzanka spala ve své sedačce, v sedadle za mnou klimbal i Haník. Z rádia hrál moderní jazz, když najednou jakoby se svět zatřásl. Nebylo to TAK veliké, ale došlo mi, že už nejsem pánem situace, vládu převzal řidíč kamionu, který do nás nemilosrdně strčil ze strany, až se šedivka pootočila a přitiskla se bokem na předek toho kolosu. Náraz probudil Haníka, který jako první věc po probuzení spatřil ze svého okýnka masu náklaďáku, nemilosrdně nás sunoucího po dálnici, za plného ranního provozu. Neměl jsem žádnou kontrolu nad autem, zbývalo jen sedět a čekat, jak tohle dopadne. Hlavou mi letěly myšlenky, jak málo stačí a je z nás vzpomínka. Jak naše naděje a snažení jdou do kytek bez toho, že si za to můžeme sami. Nedopadlo to nakonec špatně. Jako by je to učili v autoškole, řidič kamionu s naší kocábkou proplul ranní špičkou ke kraji, kde nás elegantně zaparkoval na svodidla. Zuzanku celá událost neprobudila, otevřela oči až ve chvíli, kdy jsem ji vynášel z auta, které jsme co nejrychleji opustili. Zase se dávalo do deště, Haník se Zuzankou se uklidily za svodidla, já jsem kráčel vyřizovat účty s řidičem-provinilcem. Bez významu, Maďar neuměl anglicky nic než ´Police´. Snažil se mi vysvětlit, že nespal, jen nás neviděl. Následovalo, co je u takových situací obvyklé. Volání na tísňovou linku, ambulance, policie. Kamioňák mě zval k sobě do kabiny, abych se schoval před deštěm. Neměl jsem chuť s ním sdílet společný prostor. Sanitka byla na místě ve chvilce, vzali dovnitř Haníka se Zuzankou. Zuzanka byla v klidu, veselá, po probuzení až nezvykle. Na místo přijela dálniční pořádková hlídka a pak i policie. Zjistili jsme, že naše auto je pomačkané leč pojízdné (kamion neutrpěl žádná významná zranění), takže policisté zastavili provoz na dálnici, abych mohl vycouvat ze svodidel, Haník se Zuzankou se naskládaly do auta a dojeli jsme domů. Štastný konec.
Zuzanko, až si tohle jednoho dne budeš číst, věz, že 12. srpen je další významné datum ve Tvém životě. Den, kdy jsme utekli hrobníkovi z lopaty.
Bez auta jsme limitovaní v pohybu, takže se vyskytujeme po Uxbridge. Příjemným zpestřením byla oslava Haníkových třicátých narozenin v uplynulém víkendu; přišli naši kamarádi s dětmi a vyklubalo se z toho příjemné odpoledne, i počasí nám přálo. Haník případně podotknul, že Zuzanka neměla námitek pro tomu, když si ostatní děti půjčovaly její tříkolku - žeby Kačíkova dobrá škola?
Ještě jedna věc - opustil jsem kapelu poté, co jsem se párkrát naštval na zpěváka a uzurpátora moci v jedné osobě. A taky jsem dnes prodal bicí. |
