Ahoj, Věro, reaguju na tvůj bod číslo 4 - přísnost. Je to něco, co trápí i mě, a přesně jako ty, nemůžu si pomoct. Snažím se, aby holky pořád věděly, že je mám moc ráda a že se jich vždycky zastanu, když potřebují, nebo když se mi s něčím svěří, ale moje okolí hlavně vidí a slyší, když je okřiknu nebo jim něco nedovolím.
Nevím, snažím se to v sobě potlačit, ale není to jednoduché. Pak ale přijedu pro holky k babičce, kde byly o prázdninách, a ta větší mi dává obrázek s princeznou a na něm napsáno "máma je nejlepší na světě". Učit se plavat nebo jezdit sama na kole chce jen se mnou - ne s mým klidným a tolerantním mužem, z něho má hysteráky.
Tak si vždycky říkám, co mi říkala psycholožka při přípravě na porod: Naše děti jsou geneticky vybavené tak, aby vydržely chování nás rodičů.
A asi vědí, že i když jim něco zakážeme nebo je okřikneme, máme je nejradši na světě a za nic bychom je nedaly. Určitě to cítí.