"Jednak máme intenzivní možnost paliativní léčby bolestí, která, přiznejme si, nakonec někdy je sama to, co člověka uspí. "

Tohle když slyším, mě vždycky nadzvedne. Všichni moji blízcí umírající na rakovinu trpěli neztišitelnými bolestmi. Dle doktorů už nemohli přidat více morfia, protože by člověka zabili. To i to zvíře je na tom líp.
Naposledy loni v srpnu, kamarádka. Sice ji držely při životě ještě docela malé děti, ale konci už si přála zemřít. Dostávala náplasti na několik dní, postupně se ale jejich účinek zkracoval, krátce po výměně měla šílené bolesti, další tak rychle dát nemohli, už s nikým stejně nekomunikovala, jen sténala, ani už se svými dětmi nakonec nebyla schopná bolestí ani myslet, její smrt nakonec přinesla úlevu i těm rodinným příslušníkům, kteří trpěli s ní. Její manžel byl z těch posledních týdnů psychicky úplně na dně. A říkal, že ona si zemřít už přála, ale tělo bylo silné, bojovalo ten předem prohraný boj. Tohle už smysl nemá. Bohužel stále ještě vypnout bolest neumíme.