My ale skutečně máme povinnou školní docházku. U nás se primárně do školy musí chodit, ale už se moc (v zákoně) neřeší povinnost v té škole něco dělat. To už je povinností školy zajistit. Dítě, které cíleně narušuje výuku a ubližuje ostatním není možné ze školy vyloučit, není možné nikomu nařídit, aby s dítětem, které to potřebuje, nějak pracoval. Prostě povinnost rodičů končí tím, že dítě dovedou do školy a povinností dítěte je tam setrvat po dobu výuky. To, že většina lidí funguje jinak, je super, ale je to o jejich dobré vůli. Zákonná povinnost je v tomto dost omezená a někteří si toho jsou vědomi.
Pokud někdo do školy chodit nechce, má možnost požádat, ale rozhodnutí je na řediteli školy a musí si nechat vypracovat posudek. Nejde to jen tak.

Máme k tomu povinné předškolní vzdělávání a to je o něčem jiném Rodič prostě oznámí, že dítě vzdělává doma a do MŠ docházet nebude. Má pak povinnost dostavit se na "přezkoušení", tedy prokázat, že dítě bylo vzděláváno a nebylo tedy kráceno na svých právech, ale je čistě na něm, jestli ho měl doma a věnoval se mu, nebo šlo někam do soukromé školičky apod.

Rozdíl je tedy hlavně v tom, jestli se vzdělávání mimo školu jen oznamuje, nebo se o něj musí žádat a je na někom jiném, jestli to dovolí.

Německo je klasický příklad povinné školní docházky bez možnosti vzdělávat se mimo instituce. Ale třeba v Itálii, v Dánsku nebo ve Francii (a nejen, našla jsem, i když neověřovala, že by to mělo být podobné i v Belgii, Irsku, Lucembursku, Norsku, Portugalsku, v některých částech Švýcarska) se domácí (nebo jiná forma) vzdělávání jen oznamuje, právo vzdělávat mimo instituce je daná zákonem.