Mým sourozencům do výběru školy kecali komunisti, brácha nesměl odejít z 8. ročníku na gymnázium, tak šel pak z 9. ročníku z trucu na učňák, dodělal si nástavbu i vejšku a stále pracuje ve svém v dětství vysněném oboru.

Ségru nepustili na gympl, i když tam šla celá její třída (experimentální zavádění osmileté základky, ZŠ při ped. fakultě, prostě je tam přesunuli bez přijímaček). Šla na ekonomku, která ji, jak jsem pochopila, hodně nebavila, pak se dlouho, stále kvůli kádrovému profilu, nemohla dostat na VŠ. Nakonec vystudovala při zaměstnání, které si našla sama ve stejném oboru jako bratr, vlastně se jejich pracovní cesty celoživotně hodně potkávají, i když samotný VŠ obor mají jiný.

U mě si pak všichni vychutnávali to, že jsem si mohla vybírat, gympl byl celkem jasná volba. Po gymplu měla hlavně sestra tendenci mě směřovat trochu jinam, na čistě technickou školu, ale rozhodnutí bylo na mně. Škola mě bavila, ale v oboru jsem nakonec nikdy nepracovala. Moje budoucí povolání určil inzerát v prvním ročníku, který mě nasměroval k doučování jednoho konkrétního dítěte. Přes něj jsem se ještě během VŠ dostala k vedení kroužku informatiky u něj ve škole a po státnicích jsem tam nastoupila na požádání paní ředitelky jako učitelka. A bylo vymalováno. Bez ohledu na cestu jsem najadnou žila svůj dětský sen, kterého jsem se vzdala ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nemám šanci udělat talentovky z HV.