U mě to asi nebude aktuální, byla jiná doba 70. léta. U střední školy sice měl táta pocit, že bych radši měla jít na ekonomku, ale když jsem šla na gympl, nenamítal nic. U VŠ jsem byla omezena tím, že jsem nemohla na nic technického, tam bych se nechytala, a u humanitních oborů, které mě zajímaly, brali tak málo lidí, že jsem bez tlačenky, kterou jsme neměli, neměla žádnou šanci se na ně dostat. Nakonec mě naši nasměrovali na obor, u kterého jsem si byla jistá, že mě nikdy nebude bavit, ale byla šance se tam dostat a nebyl problém to vystudovat. Po VŠ mi maminka pomohla k prvnímu místu, manžel její známé hledal někoho s mou kvalifikací. Pak po mateřské a revoluci bylo už vše jen na mě. U dětí to bylo tak, že dcera byla rozhodnutá vystudovat chov koní a jezdectví na SZŠ. My jsme ji spíš směřovali na gympl, ať si koně nechá jen jako hobby, ale byla strašná scéna, tak jsme ji nechali, ať si studuje, co chce. U VŠ jsme ji už nemluvili do ničeho, zaměstnání si našla sama v oboru, kde nemáme žádné známé a tudíž žádné zkušenosti. Syn neměl na ZŠ moc dobré známky, takže na gympl by se nedostal, i když byl chytrý, šel na elektroprumyslovky, kde otvírali obor IT, do ničeho jsme mu nemluvili, s jeho volbou jsme byli spokojeni. Na VŠ vystudoval také IT, tam šel na univerzitu, nikoli na techniku, kde údajně byla výuka víc zaměřena na praxi než na univerzitě, ale chtěl na univerzitu, tak šel. Místo si našel zcela sám, je spokojený a já taky. Do ničeho jsme mu nekecali. Obě děti už jsou zaměstnaný cca 10 let po skončení VŠ, tak to už asi taky není aktuální.