Kachno, takováhle věc je spíš exces nějakého konkrétního debilního soudce. Rozhodně to není obecný jev. Opatrovnické soudy mají dost práce i bez toho, aby schvalovaly každý nákup oblečení. Musí schvalovat například náročnější zdravotní úkony (a to obratem), každou narkózu atd. Jinak je opatrovník povinen v rámci běžné správy postupovat s péčí řádného hospodáře a jednou ročně odevzdat podrobnou zprávu, ve které uvede právě všechny ty nákupy atd. Nikdy jsem nezažila, že by opatrovnický soud hodnotil, jaké se opatrovanci koupí oblečení atp.

Jinak k popsané situaci souhlasím se Sally - péče o postiženého člověka (nemyslím tím lehké postižení, ale třeba Down, těžší autista atp.) opravdu není jen tak. Rodiče či sourozenci to asi jsou schopni zvládnout, ale u vzdálenějších příbuzných vždy záleží na situaci, ve které je zahájení případné péče o postiženého zastihne.

Já jsem převzala opatrovnictví sestřenice v situaci, kdy jsem zůstala sama s malým dítětem a starými rodiči. Starám se nejlíp jak můžu - v rámci svých možností. Je v kvalitním sociálním zařízení, snažím se platit nadstandardy, návštěvy, výlety, řeším lékaře při zdravotních komplikacích atp. To je maximum, které mohu poskytnout a vůbec nesouvisí s žádným majetkem. Prostě ctím 4. dohodu Miquele de Ruize: dělám nejvíc co můžu, ne víc.

Soudný rodič postiženého dítěte by měl péči o něj po svém odchodu zavčas řešit a rozhodně by ale neměl vyčítat komukoliv z příbuzenstva, pokud není ochoten/schopen zajistit 24/7 péči o postiženého.