já tohle taky nechápu a zcela se ztotožňuju s tvým prostř.odstavcem,až tedy na toto:"podnikat akce s manželem a kamarádama, na který s malejma dětma nebyl čas,"
- protože nelze kamarádit nějak moc ve velkém s těmi,kdo má zcela jiné zájmy,takže naši kamarádi to měli stejně jako my,byli taky dětní,takže o to bylo více srandy a holt mejdany byly u nás i s malými dětmi - ony spaly a my pili,tancovali,hráli různé i nezbedné hry no a ráno,díky našemu stále ještě mladému věku to musel být kvůlivá dětem rychlý restart a jelo se dál.Jen jsme holt nějaký ten rok,než mohly být děti už samy doma holt nepařili po vinárnách,ale doma.
A koníčky jsme nikdo neměli nijak vyhraněné,ty souviseli s rodinou nebo se dali provozovat i při dětech a s dětmi - filmy,čeetba,sport...

Že máme každý jinou životní filozifii já tedy naprosto chápu,není to pro mě nic nepochopitelného,že někdo jiný má pocit že ve 40 umírá.Jsou i tací,a jsou i tací,kteří to zabalí mnohem dřív a doborovolně na tomto světě,nemám snahu všechny chápat a upřímně,je mi to putna.

Co bychom měli asidělat a říkat my v 50+? V tomto věku už si tedy mnohem víc uvědomuji definitivu života,že nic opravdu netrvá věčně.A chápu starší lidi i v tom,že už nikam nechtějí jezdit,že jsou nejradši ve svém prostředí doma,atp.,začínám to mít podobně.