Dýha reagovala na můj příspěvek a psala, že můj manžel má pravdu, že dělání všechny smutky zahání. Na mě to nějak jaksi nefunguje.
Věřím, že to může fungovat v případech, kdy je žena doma, manžel má dost peněz a si nenajde nic čím by vyplnila čas, tak pak ano, pak může být "lékem" jít normálně do práce, do kolektivu a pracovat.
Ale v situaci, kdy nevím, kolem čeho skákat dřív, to může být další hřebíček do rakve.
Mamka bere antidepresiva před námi se tváří celkem hrdině, hodně odpočívá, ale funguje, když má sílu, tak něco udělá, což je na jednu stranu povzbudivé, že ještě úplně nerezignovala, na druhou stranu, těžko říct, co se jí asi opravdu honí v hlavě, když je pod práškama. Táta je s ní doma. Člověk je vždycky strašně chytrej, dokud se do té situace nedostane sám. Chtěla bych být oporou, ale nevím jak. Mamka o tom mluvit nechce, chce se bavit o normálních věcech, prkotinách, tak jako by se nic nedělo. Do toho přijde manžel s tím, že by se oni měli zajímat co která pojišťovna proplácí jestli to ví. To mě fakt nadzdvihlo, odmítla jsem mamce volat a říkat jí, co by měli dělat a manžel na to, že on se narozdíl ode mě snaží skutečně pomoct. To mě taky rozsekalo, celou noc nespím a přemýšlím, co bych měla dělat, že to přece takhle nechat nemůžu. Ale nemyslím si, že je správným řešením debata o nejlevnějším řešení a přesvědčovat rodiče, aby ještě ke všem starostem běhali po úřadech. Nedůležitější jsou přece teď úplně jiné věci... Ona zvládá psychicky skvěle. Narozdíl od tety, kterou jsme v září pochovali. To je snad nějaký prokletí u nás. Omluva Alžbětě za plevelení.