Kudlo, snad ty dotazy nezapomenu: lidé tam byli pro mne víc chladní a zdrženliví, takže jsem často musela svůj temperament krotit, hlavně se tam nesměly dávat najevo nějaké negativní emoce. Moje vyvdaná dcera mi kradla peníze na domácnost, ale zastání jsem nenašla ani u MM, ani u tchyně - MM tvrdil, že ona to má těžké ?, tchyně odmítala cokoliv poslouchat a řešit. Takže jsem občas v sobě pocity a svá vyjádření dost dusila. Volný čas - většinou sport, nějaké výlety, kultura byla strašlivě drahá, takže se půjčovaly videokazety (ano, to je už éra dinosaurů, já hodně četla.Pokud jde o finance, v manželství jsem na tom byla paradoxně hůř (zkus zajít do banky s nekrytým šekem, když o tom nevíš). Když jsem pak byla sama se synem, už to bylo lepší, po zdanění a zaplacení složenek jsem žila tak nějak průměrně, nebylo to na pořízení auta, ale každý rok jsme mohli jet na jih k moři a snažila jsem si i našetřit (když je krize,tak to umím docela dobře). V jedné firmě mi šéf přestal platit mzdu, ihned se toho chopily odbory, vzaly mne z práce a platily mi mzdu, dokud se šéf nedal zase do normálu. Takže drahé odborářské příspěvky se fakt vyplatily Mí známí a přátelé žili tak nějak normálně, jak píšeš, dům, auto, kola, dovolená, přiměřeně hezké oblečení, ale skoro žádná kultura, to už byl nadstandard - nejen divalo nebo koncert (ve 3. největším městě v zemi tehdy ani nic takovéhé nebylo), ale i kino. V tomhle mi teda i ta socíková Praha hodně chyběla. Na druhé straně - zážitek byl, když jsem mívala pod okny městského bytu komunistickou májovou demnostraci s rudými prapory. Říkala jsem si - nojo, mají se tu dobře, salonní komunisté netuší, oč jde - poslat Vás na půl roku k nám. Závěrem, dneska už se ta zem hodně změnila a já někdy opravdu koukám, když se s lidmi odtamtud bavím.