Stejně jako dneska, někdo líp někdo hůř. Já znám jenom pohled emigrantů a u většiny z nich byly začátky dost tvrdý, časem se to zlepšilo.
Nejhorší zážitky má dcera rodinných známých, co emigrovali začátkem 80.let do Německa. Oni nejdřív emigrovali bez ní a trvalo asi 2 roky, než se za nimi dostala. Tady se o ní starala babička, která se o ní vlastně starala i před tím, protože rodiče pracovali v restauraci, on jako provozní, ona jako kuchařka a byli tam prakticky furt. Ekonomicky na tom byli tady dobře, asi si každý, kdo tu dobu zažil vzpomene, jak to chodilo ve službách.
Každopádně na dobu, kdy tam za nimi přijela, vzpomíná jako na nejhorší období svého života. Bylo jí 13. Přišla o babičku, na kterou byla dost fixovaná, ve škole absolutně nezapadla, byla ve třídě se 40 Turky, kteří ji sexuálně obtěžovali, rodiče byli ve stresu z toho že se jim vůbec nedařilo , navíc otec byl hroznej cholerik a tahle jeho povahová vlastnost se tím stresem ještě znásobila, vůbec neměla odvahu se v téhle situaci svěřit rodičům se svými problémy, takže se to snažila řešit sama, z toho zase byly konflikty ve škole,...neměla kamarády, neměla nikoho vlastně. Vyřešila to tak, že v 18 letech odešla s o 30let starším chlapem do Kanady. Dneska už je spokojená, ale trvalo ji leta, než se psychicky srovnala.