Shrekyně,

já si nedovedu představit PŘÁTELE, kteří by se s někým přestali přátelit proto, že má nezvladatelný dítě, ale sám dělá všechno pro to, aby to nějak řešil/zasáhlo je to co nejmíň.

tak buď to nebyli přátelé, ale jen známí (nás takhle pozvali známí mého táty na chatu když nám umřela máma, asi z útrpnosti, a já jsem se tam chovala lehce divoce, ale myslím, že nic dramatického, pokud se pamatuji, tak jsem se nepřezouvala na prahu), a už jsme o nich nikdy neslyšeli, ale tam si myslím, že to nebyla škoda ani pro nás, ani pro ně, a vůbec jim to nemám za zlý.

Nebo měli pocit, že bereš jako moc velkou samozřejmost, že se přizpůsoběj (neříkám, že to tak bylo, jen že je to jedna z možností). Taky nevyhledávám syna jedněch dobrejch kamarádů, kterej přijde ke stolu a je schopen opakovaně sám sníst velkou misku oliv, který tam josu připravený pro všechny, a dokonce to udělá tak, že si tu misku přitáhne k sobě, jako by to byla jen jeho jídelní miska, a ještě o tom mluví ve smyslu, že to sní celý sám. Rodiče jsou jinak fajn a celkově vychovávaj děti normálně, ale tohle mu z mně neznámýho důvodu tolerujou a nic mu neřeknou nebo jen chabě naznačej, a já jako hostitel občas zasáhnu "Karlíku, nech tam něco i ostatním", ale z pozice hostitele se cítím trochu divně, že to musím udělat já. Kdyby mu to řekli rodiče, tak bych to brala úplně v pohodě, prostě puberťáka.