Jo, smyslová deprivace je nářez.

Senzitivnější lidi, kteří už mají tah do introspekce a vnitřního klidu nedávají často intenzitu okolního hluku a smyslové vjemy, které musí vstřebávat, aby mohli přežít v tomto světě. A navíc vypadají často jako sobci, kteří se vyhýbají rodinným oslavám (tuna keců o ničem) rozhovory s kolegyněmi o tom kde byly na dovolené a podobně, je to vyčerpávající. Ale naprostá většina nezvládne smyslovou deprivaci, já taky ne. Pořád je tu ta možnost zapnout počítač, vzít si knížku... a to i když je člověk sám. Miluju být sama a moje nepohoda pramení z toho, že bydlím v jednom baráku s rodiči, kteří jsou prakticky pořád přítomni. Zrovna jsem si to v sobě řešila, z jedné strany je to těžké duchovní cvičení a z druhé strany si říkám, jak dlouho se to dá ještě vydržet. Strašně potřebuju pryč, tak aby nikdo pořád nesledoval co dělám a proč ležím, leží přece jen nemocní a podobně, kdo nepracuje je lenoch, koukání do blba je špatný, proč mám na WC ubrousky a nekoupila jsem toaleťák a tuny nesmyslů, do kterých se rodiče z odpuštěním serou, je to vyčerpávající... asi chápeš jak to myslím. To je psychická smrt introverta a bohéma.