Jiřko, zažila jsem tohle u jedné bližší kamarádky...měla tedy jen jedno dítě. V okamžiku, kdy manžel konečně po letech kývl, ona už nechtěla...a nějak si uvědomila, že poslední dobou už to bylo "jen" o tom, že to dítě jí bylo jakoby odepřeno.
nějak se jí pak ten domácí vztah zase vyrovnal...
Ale taky si léta uvědomovala, že na tohle rozhodnuté musí být dva.
Zas z rodiny - jedno naše "dítě" v rodině vzniklo fakt přes asi trojité antikoncepční jištění, asi fakt chtělo moc přijít...tak třeba "samo"
![~x~](/g/s/23.gif)
...a k otázce...u mě to teda bylo nadlouho...určitě docela přes 4Otku...ale ne touha, spíš myšlenky, co kdyby...a mísilo se to, ten krásný pocit z dítěte a opět všechno nanovo, povinnosti, miminko, batole, škola
![~k~](/g/s/5.gif)
...
Teď už vím, že ne, že bych nechtěla, nezvládla, že bych mu to nemohla udělat.
Ale je to divný, bez malých dětí, máme sice dost malých dětí v rodině, ale to není ono...a je to - nezvyk
![~:-D](/g/s/1.gif)
.
A jsem strašně vděčná, že jsem mohla zažít ten pocit, jak miminko v břiše roste, jak se hýbe, prostě to maminkovství se vším všudy...určitě by moc chybělo, kdyby ne. Sleduju to te´d v přímém přenosu u dcerky...malinko, ale opravdu jen pramalinko "závidím", že ona to zažívá a ještě zažije...a samozřejmě jí to naplnění i přeju, protože je ráda.