jojo,v životě mě už potkalo hodně věcí, mám za sebou i onkologickou diagnozu (už za dobu soužití s mužem),a taky podezření na dvě další, ale už je to hodně let, ale teď přemýšlím, jestli to třeba taky nebyl už důsledek jeho chování a taky jsem si stále vědoma toho, že tohle věčné popírání mě sama a tahle nefunkčnost může být opět příčinou něčeho dalšího - další nemoci.a že tu musím být pro dítě.. asi je rozchod hotová věc, jen hledám to načasování...zkouším o tom občas už mluvit s dcerou (tak rok), že bychom mohly bydlet samy, občas i plakala, že nás chce oba, maminku i tatínka, ale dost často jsem ty věci před ní kryla, tatínek je unavený, proto s námi nejede na výlet, hádali jsme se , až usnula, teď už to nedělám, chtěla jsem ji chránit,teď věřím, že to vyplyne,,, nejsem zbabělá, už jsem toho musela dost sama zvládnout, ale v tomto možná otálím, je to životní rozhodnutí,