Něčemu se věnovat cíleně - to už zavání nucením. Ze života dětí se vytratil přirozený pohyb - my jsme jako děti lítali venku každou volnou chvilku - to bylo celé procvičování motoriky, kopali jsme do míče, skákali jsme panáka a gumu, lezli jsme přes ploty. To, že jsem si na kopci s děckama musela zavázat tkaničku, byla nutnost, tak jsem se to naučila.

Dítě se naučí všechno, co k životu potřebuje, ale v momentě, kdy samo dospěje k tomu, že to opravdu potřebuje, to jde daleko snáz. Stejně přirozeně jako se naučí chodit nebo mluvit.
Podle mne je úplně jedno, jestli si někdo zavazuje tkaničky ve čtyřech nebo v osmi letech, stejně jako je úplně jedno, jestli se naučí číst ve čtyřech nebo v osmi. Vždy je ale víc, když se to neděje přes nátlak, ale proto, že to dítě CHCE. Jen tak to, co se naučí, bude dělat rádo.